„Myslím, že půjde vůbec o nejvzácnější přednášku,“ vyjádřila se pedagožka a členka spolku SOS Lubenec Marcela Svejkovská, když zvala na besedu s Jaroslavem Cibulkou do Lubence na Lounsku, kam se snaží přivádět výrazné osobnosti. Ona sama vnímá 88letého pána s úctou, jako velkého frajera, statečného, nezlomeného a nezahořklého.

„Soudruzi nám nedali nikdy pokoj. Otec měl malou živnost v Táboře, byli jsme hodně vidět. Když přišli komunisti, tak živnost skončila a začli jsme mít potíže: Jako živnostenská rodina jsme byli automaticky nepřátelé,“ zahájil své povídání bývalý řecko-římský zápasník, který byl v padesátých letech odsouzen na 22 let k práci v uranových lágrech. Prošel tábory jako Barbora na Jáchymovsku nebo Bytíz na Příbramsku, odkud se pokusil uprchnout v ukradeném náklaďáku, načež byl odeslán do nejtěžšího vězení té doby – Leopoldova.

Mohl za to německý špion

V roce 1951 byl zatčen pro účast v protikomunistické odbojové skupině. „Vyrůstal jsem v prostředí, které bylo proti komunistům. Po 48. roce vznikala spousta takových organizací proti komunistům. Naše skupina tvořila devět členů. Od dvacetiletých až do důchodového věku. V čem spočívala naše činnost? Komunistická strana si tehdy vytvořila svou armádu – dneska je znáte jako milice –, tak jsme si říkali, že máme právo se také ozbrojit. Další činnost byla narušovat ty jejich agitační plakáty a podobně,“ začíná odkrývat, za jakou „závadnou aktivitu“ se dostal za mříže. Jeden z členů skupinu udal. „My jsme totiž o jeho minulosti nic nevěděli a potom jsme zjistili, že byl spolupracovníkem vojenské zpravodajské služby, dělal tam donašeče. Dozvěděl jsem se, že dělal v Německu špiona,“ vysvětluje.

Zatčení probíhalo na pracovišti. „Prakticky mě přepadli se zbraní. Permanentně až do deseti hodin večer probíhal výslech. Vše se odehrávalo v Táboře. Zatýkací skupina nás potom předala Státní bezpečnosti, která pro nás přijela. V okamžiku, kdy nás převzala StB, jsme putovali pouze se zavázanýma očima. Nevěděli jsme, kam nás vezou. Nikdo nám neřekl, prostě nás odvezli tenkrát do Budějovic, vím, že jsme tam přišli už za tmy. Dali nás do cely, což byla místnost kolem 4,5 × 1,8 metrů. Tam nemáte nic jiného než slamník, který musel být položený u zdi. Zaměstnáním bylo, že jsme museli pochodovat celý den. Pokud si někdo sedl a zjistil to dozorce, tak kopl do dveří, a pokud jste hned nevyskočil, tak vám domluvili, polili vodou, nebo vtrhli na celu a zmlátili,“ vzpomíná.