„Myslím, že půjde vůbec o nejvzácnější přednášku,“ vyjádřila se pedagožka a členka spolku SOS Lubenec Marcela Svejkovská, když zvala na besedu s Jaroslavem Cibulkou do Lubence na Lounsku, kam se snaží přivádět výrazné osobnosti. Ona sama vnímá 88letého pána s úctou, jako velkého frajera, statečného, nezlomeného a nezahořklého.

„Soudruzi nám nedali nikdy pokoj. Otec měl malou živnost v Táboře, byli jsme hodně vidět. Když přišli komunisti, tak živnost skončila a začli jsme mít potíže: Jako živnostenská rodina jsme byli automaticky nepřátelé,“ zahájil své povídání bývalý řecko-římský zápasník, který byl v padesátých letech odsouzen na 22 let k práci v uranových lágrech. Prošel tábory jako Barbora na Jáchymovsku nebo Bytíz na Příbramsku, odkud se pokusil uprchnout v ukradeném náklaďáku, načež byl odeslán do nejtěžšího vězení té doby – Leopoldova.

Mohl za to německý špion

V roce 1951 byl zatčen pro účast v protikomunistické odbojové skupině. „Vyrůstal jsem v prostředí, které bylo proti komunistům. Po 48. roce vznikala spousta takových organizací proti komunistům. Naše skupina tvořila devět členů. Od dvacetiletých až do důchodového věku. V čem spočívala naše činnost? Komunistická strana si tehdy vytvořila svou armádu – dneska je znáte jako milice –, tak jsme si říkali, že máme právo se také ozbrojit. Další činnost byla narušovat ty jejich agitační plakáty a podobně,“ začíná odkrývat, za jakou „závadnou aktivitu“ se dostal za mříže. Jeden z členů skupinu udal. „My jsme totiž o jeho minulosti nic nevěděli a potom jsme zjistili, že byl spolupracovníkem vojenské zpravodajské služby, dělal tam donašeče. Dozvěděl jsem se, že dělal v Německu špiona,“ vysvětluje.

Zatčení probíhalo na pracovišti. „Prakticky mě přepadli se zbraní. Permanentně až do deseti hodin večer probíhal výslech. Vše se odehrávalo v Táboře. Zatýkací skupina nás potom předala Státní bezpečnosti, která pro nás přijela. V okamžiku, kdy nás převzala StB, jsme putovali pouze se zavázanýma očima. Nevěděli jsme, kam nás vezou. Nikdo nám neřekl, prostě nás odvezli tenkrát do Budějovic, vím, že jsme tam přišli už za tmy. Dali nás do cely, což byla místnost kolem 4,5 × 1,8 metrů. Tam nemáte nic jiného než slamník, který musel být položený u zdi. Zaměstnáním bylo, že jsme museli pochodovat celý den. Pokud si někdo sedl a zjistil to dozorce, tak kopl do dveří, a pokud jste hned nevyskočil, tak vám domluvili, polili vodou, nebo vtrhli na celu a zmlátili,“ vzpomíná.

Lubenecká umělkyně Jitka Kantová požádala Jaroslava Cibulku dokonce o autogram. Foto: Lucie Bartoš

Slyšel jsem pláč a křik dětí

Čas na vyšetřující vazbě byl stresující zejména proto, že člověk, když je zavřený v jedné místnosti, soustředí se na vše, co vnímá zvenku. „Byly tam zavřené i ženy, a to i s dětmi. Slyšíte ten pláč a křik….“ Pak jej předali do soudní vazby, kde strávil několik měsíců. „Aniž by nám někdo oznámil, kdy budeme mít soud, jednoho dne přišla Státní bezpečnost a odvedla nás k sobě. Nevěděli jsme, co se bude dít. Několik dní jsme byli na samotkách každý zvlášť. Potom nás vzali k výslechu. Oznámili, že budu mít v únoru soud, což bylo asi za měsíc. Předložili nám výpovědi, protokoly, a museli jsme je študovat,“ popisuje, co prý probíhalo několik dní. „Pořád nám vykládali, že nás odsouděj, že dostaneme provaz,“ říká.

V den soudu je Státní bezpečnost vzala ze samotek, svázali všechny a StB je vozila k soudu v Soběslavi v kulturním domě. „Představte si, že jsme neměli žádnou možnost, že bychom se poradili s advokátem nebo si mohli připravit nějakou obhajobu. To prostě neexistovalo. Na StB se tenkrát nevztahovaly žádné zákony. Oni prostě dělali, co se jim hodilo,“ komentuje tehdejší justici.

Soudce si sám odpovídal. Jeden člověk zešílel

Poprvé svého právníka viděl asi půl hodiny před soudem. „Potěšil mě´ tím, že to se mnou vypadá špatně a že musím mluvit podle protokolu,“ prozradil, jak vypadala tehdy představa hájení vězně.

Soud probíhal tak, že prokurátor Čížek vždycky nadhodil nějakou otázku. „Vy byste třeba likvidovali vagóny, že byste tam sypali do ložisek nějaké piliny,“ tázal se hypoteticky například, a zapisovatelka to zapisovala. „On si hned odpověděl, že ano. Já toho moc nenamluvil, neměl jsem ani příležitost...“ dodává Cibulka.

A výsledek soudu? První muž dostal doživotí. „Asi jen proto, že tam zešílel. U soudu nevěděl ani kde je. Pak jsme následovali my, mně bylo 20 let a kolegovi taky, ten hlavní byl v důchodu. Dostal jsem 22 let vězení. Po soudě nás odvezli na StB a vrátili nás do soudní vazby. Už to, že k soudu vás eskortuje StB, je protizákonné. To měla provádět stráž od soudu,“ poukazuje. Z návratu mezi ostatní si pamatuje historku, jak se se ho ptali na cele, kolik dostal. Řekl, že dvaadvacet. „To lehce odsedíš,“ zněla reakce. „Ne měsíců, ale 22 let!“ musel je vyvést z omylu.

Během vyprávění by bylo slyšet smítko na zem spadnout... Foto: Lucie Bartoš

A tehdy začalo táhlé putování pro kriminálech. StB je eskortovala nejprve do Kartouzy, což je bývalý klášter, který býval vězením dlouho, už za první republiky. Pak Mírov. „Tam se dostat do korekce, znamenalo chytit tuberkulózu. Lidi by se tam báli i vejít. Šlo o starý hrad, okna byla jen taková střílna. Zdi třímetrové. Na zemi cihly a kanály, kde tekla pořád voda, pobíhaly tam myši. Hrozné prostředí...“ ještě dnes mu jde mráz po zádech. Z Mírova ho poté vybrali na transport do Jáchymovských dolů. On byl přiřazen na Barboru.

Druhý den šel na šachtu do práce. „Prostě jsem fáral. Měl jsem tři dny na zaučení. Třetí den jsem prostě musel vzít vrtačku, byli jsme tam tři a navrtávali jsme ty díry. Takže jsem už byl vyškolený horník,“ poukazuje, jak rychle se vězeň stane uranovým havířem. „A to si představte, jediné, co jsme měli na sobě, byly fáračky. To byla kombinéza pogumovaná, a holinky. Na hlavě jsme měli kožený klobouk, takovou kšiltovku. Světla samozřejmě nejsou. Pouze u klece, kde je výtah, se rozsvítilo, jinak se nesvítí. Měli jsme kahany, karbidky. Máme ještě jednu takovou chudinku dochovanou na Věži smrti. No a když vám na cestě zhaslo, prostě jste šel potmě. A takhle jsme na šachtě prováděli hornickou práci...“ popisuje.

Po čase měl zvýšenou teplotu a záchvaty kašle. „Když jsem se konečně dostal k doktorovi, který tam docházel, ten se na mě od dveří podíval a už věděl, co mi je. Když jsem k němu ke stolu došel, tak mi doporučil, ať odstoupím, že mám tuberu,“ vyslechl si nemilou zprávu. Léčení probíhalo tak, že dostal jednu kalciovou injekci a byl vyléčen a šel zas dobývat rudu. (Tuberkulóza, dříve souchotiny, pokud se neléčí, způsobí smrt ve více než polovině případů. Léčba vyžaduje antibiotika. Pozn. red.) Na posteli totiž před ním spal vězeň, kterého odvezli s otevřenou tuberkulozou. 

V květnu 1953 se organizoval transport a odvezli ho na Příbram do pracovního tábora Bytíz. „Když jsme odjížděli, byla ještě tuhá zima, v Jáchymově byl sníh. A mrzlo. Přijeli jsme na Příbram a tam už bylo jaro. Tamní teplo mi hodně pomohlo. Zase jsem začal fárat,“ vzpomíná.

Největší zvrat i zázrak – pokus o útěk

Jednou na noční směně došlo k poruše klece, tedy výtahu, který sjíždí s pracanty dolů do šachty. Kolegové zdola nejdřív museli vylézt po žebříkách nahoru. „Nějakou dobu to trvalo. Jak jsem zmínil, nebylo to téměř osvětlené. Bachaři nás v té tmě nemohli uhlídat. Když na nás měla přijít řada lézt dolů, říkám si, kde mám své dva kolegy. Popošel jsem trochu  k lampárně a jeden tam stál. A on: ‚Jedeš s námi?‘ To bylo rozhodnutí. Mezitím druhý kolega už vyjížděl s malým nákladním autem, řidič v něm asi nechal klíče. Jel na bránu a my jsme při jízdě naskakovali, já jako poslední. Jen jsem zavřel dveře, už jsme byli v bráně, kterou jsme prorazili,“ popisuje podrobně moment, kdy mu svitla naděje na svobodu.

U brány stála ozbrojená stráž. „Dozorce asi v prvním okamžiku nevěděl, o co se jedná. Až když jsme ho přejeli, tak mu došlo, že utíkají muklové, a začal po nás střílet. Jakmile vystřelil, začali střílet i z věže. Museli jsme kus jet kolem lágru, kolem střílny a stříleli po nás, co to šlo. Později kolegové na autě napočítali asi 70 průstřelů, ale přitom nikdo z nás nebyl zraněný!“ dodává téměř neuvěřitelnou informaci. Jak kulky narážely do plechu, prý dobře vnímal. „Nevnímáte ale, že by vás mohli zastřelit. To je takový moment ve stresu, kdy prostě konáte všechno automaticky,“ dodává, co se v člověku v podobné chvíli dělo.

„Chtěl jsem do SSSR, protože tam je blahobyt“

Jenže nakonec byli po několika dnech dopadeni. Jeden z policistů se mu snažil domluvit, kam prý se snaží utíkat, když stejně nemají šanci. „Přestalo mě to už bavit, tak říkám: Já chtěl utíkat do Sovětského svazu, protože tam je blahobyt… Mlátil mě tak dlouho, dokud jsem neomdlel,“ vzpomíná, dnes už s jízlivým úsměvem.

Ví, že za celou svou rebelskou odvahu s útěkem mohl klidně skončit zastřelen, ale to se nestalo. Za útěk dostal „jen“ přidané ještě dva roky vězení navíc. Podobných „záhad“, které jsou mu dodnes nejasné, zažil pak  ještě několik.

Jeho putování pokračovalo přes Klatovy, Cheb až do vyhlášeného slovenského Leopoldova. Tam se dopustil další rebelie, když spolkl moták, který měl tajně komusi předat. Bylo divné, že v „korekci“ ho pak nechali bez tradičního „domlouvání“. Jednoho dne se pak dostal na uzavřené oddělení ministerstva vnitra. „Pobývali tam hlavně představení klášterů, politici, vyšší šarže letců, nakonec i Gustáv Husák. Nikdo se neměl dozvědět, kdo tam je. Dodnes nevím, proč jsem tam byl umístěn. Ani přes Ústav pro studium totalitních režimů jsem nic nezjistil. Oni byli vzdělaní, měli funkce, a to já nebyl,“ kroutí hlavou nad otazníkem, který už asi nikdy nerozluští.

Největší překvapení na něj ale teprve čekalo. V roce 1960 přišla velká prezidentská amnestie, ale on nedoufal, že by pro ni jako útěkář splňoval podmínky. Navíc, i když se četla jména a jedni šli na jednu stranu, druzí na druhou, tak ještě bachař mohl říci, že se vězeň nepolepšil. „Myslel jsem si, že jsem na straně těch, kteří ji nedostali. Nedělal jsem si naděje. Pak jsem byl překvapen, že jsem byl amnestován! Nikdo to neodůvodnil,“ popisuje okamžik, kdy si mohl ulevit, že se dostane do civilu.

„Ten pocit, když vidíte civilní lidi. Když vidíte ženy a děti, koukáte jak v Jiříkově vidění,“ popsal své první pocity, když ho po devíti letech věznění odvezli do Nitry, posadili na vlak a byl volný.

Nostalgie z publika: „Můj tatínek tam byl s vámi“

„Já jsem dcera politického vězně. Všechno, co jste vyprávěl, znám z vlastní zkušenosti. Tatínek byl i v Leopoldově v té době, kdy jste tam byl vy. To znamená, že jste se museli setkat,“ promluvila na konci besedy nostalgicky paní z publika a potvrdila pravdivost popsaných prožitků. „Já jsem sem nechtěla jít, protože se vždycky hrozně rozruším a jsem pak z toho špatná,“ podotkla s tím, že obdivuje, že se starý muž dokáže ke všemu takto vracet a předávat to lidem.  

„Co prožil, je vzácné i těžké.  A vypráví to hlavně dětem, a to je opravdu nejvíc,“ doplnila k tomu souhlasně Marcela Svejkovská, která ještě prozradila, že v publiku sedí minimálně dalších šest lidí, jejichž tátové, dědové či babičky byli v padesátých letech vězněni.

A pak musíme koukat na estébáka na radnici…

„Nejhorší je jedno. Když si uvědomíte, že to dělali Češi Čechům, tak o to je to hroznější a nezapomenutelnější,“ domnívá se dáma, která se prý také narodila za prezidenta Masaryka jako přítomný řečník. Ten na její slova reagoval: „Takovým tím přerodem, očekávaným, náš národ neprošel... A takhle to vypadá.“

Do debaty vstoupil Miroslav Šefl, který letos v nedalekých Ležkách otevřel muzeum. Vyjádřil roztrpčení lidí, když vyslechnou podobný hluboký a nespravedlivý příběh, a pak ještě dneska vidí „estébáky“ na svých obecních radnicích. „Ať to všichni, ať to mladá generace ví. Oni nesmí zapomenout, nás už se to tolik týkat nebude,“ posvětil konání besed s pamětníky a dodal, co zejména ho v současném režimu mrzí: „Když se podívám, jak bývalí agenti StB, bývalí komunisti, jsou činní v obecních zastupitelstvech…“

„My máme v Kryrech taky jednoho,“ obrátila se na něj jedna z posluchaček, když začal o Podbořanech. „Já vím, Sahulku, já to tam mám vystavené,“ reagoval v mžiku muzejník. „Je demokracie. Lidi je zvolili,“ pokrčil nad tím rameny Jaroslav Cibulka. „Nemají tedy v hlavě rozum, to ať se na mě nikdo nehněvá. Ale každého agenta, jeho činnost, je potřeba znát. To je jedna věc. A hodnotit separátně, co ho k tomu dohnalo a podobně, to je druhá věc. Ale v komunální politice tito lidé nemají absolutně co dělat. Ta má být čistá,“ shrnul Šefl.

Marcela Svejkovská a Jaroslav Cibulka. Foto: Lucie Bartoš

Naděje? Devět let věřil, že režim padne…

Marcela Svejkovská zdůraznila, že páteční večer s Jaroslavem Cibulkou přišli strávit i mladí lidé, kteří ho již v minulosti jednou vyslechli: „Jsou zde i dva studenti, kteří už pana Cibulku potkali v červnu ve Vykmanově a dnes za ním přijeli sem, protože si ho chtěli znovu poslechnout a navíc ho představit své rodině,“ uvedla s tím, že to považuje za důkaz ojedinělého životního příběhu, charismatu Jaroslava Cibulky a vyjádření úcty k němu.

Jiného posluchače zajímalo, zda a co mu dávalo naději během těch let věznění. „V té době jsme věřili, že se tehdejší režim dlouho neudrží. Potom tam člověk žije stále v takové naději, ale nemůžete se na to moc soustředit, protože pak dochází ke stresu...“ odpověděl host, který dnes žije v Dalovicích v Karlovarském kraji.

Poznámka redakce: Podrobnější povídání s Jaroslavem Cibulkou, o každodenní práci v dolech, o strastech, které mu život přinesl i po amnestii, o tom, zda jej přijala rodina zpátky, proč se vrátil do místa, kde koukal na „věž smrti“, a kde se s ním můžete osobně setkat, chystáme v příštích dnech v souvislosti s listopadovým tématem svobody a roku 1989.