Předehra k polskému summitu je, jak se zdá, komponována na poměrně silné protiruské notě, a to v různých částech Evropy. Například ve Švédsku se v těchto dnech objevila jistě „nevinná“ zpráva o tom, že bez další pomoci (sic!) nebude Švédsko schopné ubránit svůj strategicky významný ostrov Gotland. Z Estonska přišla zpráva o tom, že estonský premiér chce trvalou přítomnost sil NATO v Pobaltí. V Rumunsku byla před polovinou května otevřena protiraketová základna USA. V českém případě armáda USA demonstrovala svoji východní přítomnost dalším reklamním průjezdem skrze území České republiky a Polska do Pobaltí. Podle posledních plánů mají být v Polsku a v pobaltských zemích umístěny čtyři vojenské prapory NATO. A konečně šéf NATO Stoltenberg slibuje, že nadcházející summit bude zlomový a posílí obrannou linii Aliance na východě, zatímco se bude věnovat i bezpečnostním výzvám z jihu.

Všichni ti, kdo budou argumentovat krymskou epizodou a ruskou vojenskou intervencí – či dokonce invazí nebo ještě populárněji agresí – na proevropskou Ukrajinu, budou věci značně zjednodušovat podle metody zaměňování následků za příčiny. Kořeny současného stavu a napjatých vztahů mezi NATO a Ruskem jsou mnohem delší a složitější. A začínají se nikoliv na Krymu v roce 2014, ale – obrazně řečeno – v Berlíně v roce 1989 s koncem studené války. Mezinárodní vztahy utvářejí vztahy, které z definice potřebují více než jednoho aktéra. Věci jsou složitější a pochopit je znamená prokousat se celým složitým porostem v džungli zvané světová politika.

Dva rozdílné postoje

Základním problémem vztahů mezi NATO (jako vojenskou organizací) a Ruskem (jako velmocí) je rozšiřování NATO směrem na východ, které následovalo po roce 1989. Ruská strana chápe rozšiřování NATO na východ jako potenciální bezpečnostní hrozbu včetně omezení vlastní strategické výhody a dále jako porušení ducha dohod z roku 1989, které vedly k mírovému rozpadu sovětského bloku a rozpuštění Varšavské smlouvy za aktivního přispění Gorbačovova SSSR. Potenciální přítomnost NATO (a už faktická Spojených států) na území sousední Ukrajiny, která byla v minulosti spolu se severním Běloruskem (a východním Polskem) geopolitickým nástupištěm dvou invazí do Ruska, ještě posiluje ruské bezpečnostní obavy. Role Evropské unie je v tomto případě pro Rusko sekundární, i když Rusko vnímá zavedený vzorec – členství v EU je po roce 1995 už vždy spojeno se členstvím v NATO (výjimkami jsou Kypr a Malta). Ve vztahu k rozšiřování Rusko hrálo s otevřenými kartami a opakovaně sdělovalo, že východní rozšiřování NATO bude chápat jako strategické ohrožení vlastní bezpečnosti první třídy.