„Německý model, po kterém srdce Hany Marvanové a části senátorů tolik touží, je obecně považován za nepolitický. Kandidáti do rad by nebyli voleni, ale v podstatě rovnou by je měly navrhovat vybrané instituce a parlament by měl jen odkývnout jejich nástup do funkce, tedy je jen technicky jmenovat. Jednou vybrané, navždy vybrané. Instituce stále stejné. Těmi by měly být univerzity, Syndikát novinářů, pečlivě vybraná sdružení, kulturní podniky a velké neziskovky,“ uvádí Ryšánková.

„Ne, že by současný model neměl své mouchy… Volba poslanci ale zajišťuje Parlamentu odpovídající politickou vyváženost, a tudíž i demokratičnost. I dojička bude mít v rozhlasové a v televizní radě svého zástupce. Přímá kandidatura od vybraných institucí je elitářská (ona příslovečná dojička bude od členů rady v takovém případě vzdálena geograficky i myšlenkově, přitom platí poplatky, sleduje mediální obsah a je volička) a v žádném případě není apolitická. Vezměme si jen politická angažmá rektorů vysokých škol (Zima, Bek, Zlatuška), která jsou sama o sobě na pováženou. Vezměme si závislost univerzit, ale i církví, a zejména neziskovek na rozpočtu a moci. Ne, to není cesta,“ dodala s tím, že i Němci prý už pochopili, že jejich systém není ideální. 

„Přišli totiž na to, že kandidáti do rad, zjednodušeně řečeno, jsou často vybíráni z názorově blízkých či vzájemně propletených prostředí, která vytvářejí jakýsi názorový monoblok. Politicky řečeno, jde o většinovou tichou koalici CSU–CDU–SPD. Moralisty katolické, evangelické i židovské. Krajní politické proudy ani ateisté moc zastoupeni nejsou. Představitelé elitních institucí budou většinově tíhnout k liberálně středovému světonázoru. Budou schopni kontrolovat vyváženost, pokud jim nebude světonázor redaktora konvenovat? Zdánlivá jednoduchost a čistota nepolitických rad je zrádná. Navíc, nejsme po válce. Německý model totiž vznikl jako denacifikační nástroj. Podobný systém měla po válce například Makedonie, která do mediální rady vysílala zástupce univerzity Tetovo či zástupce makedonského Národního divadla. Idea nepolitické politiky se ukázala nefunkční už za Havla. Poukazovat na to, že jsme postkomunistická země je asi tak stejné, jako kdyby Německu v roce 1975, době jeho rozkvětu a ekonomického boomu někdo řekl, že jsou postnacistická země. Možná by nebylo od věci volbu do rad zase natvrdo zpolitizovat. Takové systémy, samozřejmě, v Evropě také existují. V Itálii existují i dlouhodobě vyvážené politicky afinitní programy. Jeden katolický, druhý rudý, třetí modrý. Lze nevolit, ale jmenovat nominanty politicky vyváženě za jednotlivé strany. Všichni vědí, že výstřední televizní radní Šarapatka je pozůstatkem národních socialistů a Sobotkovy ČSSD. Jen za ni nebyl zvolen,“ konstatuje Ryšánková.

„Všichni vědí, že Petr Štěpánek byl v ODS, která chtěla veřejnou službu privatizovat (a posléze pod ideovým vedením Edvarda Kožušníka platit z rozpočtu), než se z něj stal Apač. Proč by každá politická strana nemohla být odpovědná za svého radního až do hrdel a statků? Tak jako dnes SPD za Semína… Nominace stranických zástupců je jednoduchá, odvozená od sněmovního výsledku, přímočará a vede k politicky závislé vyváženosti stejně jako jiné modely. Vzhledem k odlišné délce mandátu radního a volebního období jej ale nebude slepě kopírovat. Nezávislost může existovat. Může být i chytrá a politicky sofistikovaná. Třeba by se musely najít dvě strany koaliční a jedna opoziční, nebo jedna strana koaliční a dvě opoziční, které by takového kandidáta nominovaly. Princip tří stran z toho vždy jedna na opačné straně pomyslné vládní barikády je volbou lidí uměřených a odpovědných lidmi moudrými. Nemohou to být straníci. Také by bylo možné se vyhnout největším excesům a nařčení, že rady slouží jako politické trafiky. Svou veřejně definovanou odpovědností budou nuceni vážit každé vyřčené slovo. Ten, kdo takovou nominaci přijme, musí unést i odpovědnost z ní vyplývající,“ uzavřela s tím, že možností je mnoho, a tak není třeba jen slepě kopírovat model, jenž stále dokola opakuje několik jedinců.