Foltýnův úřad připravil k výročí 21. srpna 1968 projekt Můj 68. Součástí projektu jsou příběhy malých hrdinství a svědectví doby.

„Moje máma byla v osmém měsíci, a když přijely tanky, začala předčasně rodit. Táta ji i mě vezl trabantem do porodnice. Na každé křižovatce stáli ruští vojáci a mířili na nás samopaly. Táta byl pološílený, já skrčený na zadní sedačce. Pak jsme jeli za babičkou, pracovala v novinách. Pustili nás do obrovského sálu s rotačkou, kde běhala spousta lidí a připravovala vydání. Okna do ulice byla vystřílená, zvenku začali Rusáci pálit do stropu. Všichni padli k zemi, táta mě chránil svým tělem před padající omítkou,“ vzpomíná v jednom z příspěvků, které pro kampaň vznikly, Jiří. Tehdy mu byly tři roky.

„Fungujeme od 15. července, do té doby to byla jen taková příprava, taková improvizace,“ řekl Otakar Foltýn a přiznal, že některé své hodnotové postoje už prezentoval. „Ve veřejném prostoru jsem některé hodnotové postoje prezentoval,“ řekl a se smíchem dodal, že se povedla. „Povedla se, přispěli k ní i ti, u kterých jsem to nečekal.“

Řekl, že byl záměrně explicitní, ale zároveň dodal, že to je oblast, kam dále nechce jít, protože tam není diskuse možná. „Strategická komunikace má být spojující,“ řekl Otakar Foltýn.

A ukázal na Společnost pro obranu svobody projevu, která se vůči Foltýnovi velmi silně vymezila. „Pak ta diskuse může dojít tak daleko, že vám nošení trička může vyčítat Společnost pro obranu svobody projevu, která vám vyčítá, že jsem se projevil svým tričkem, což už je absurdní,“ okomentoval plody své explicitní komunikace vládní koordinátor strategické komunikace.

A proti komu bude jeho úřad cílit? „Existuje malá část extrémních názorů, které si jejich nositelé mohou říkat, to spadá pod svobodu slova, ale rozhodně nepatří do veřejné debaty,“ řekl důrazně. „Schvalování agrese nepatří do debaty. Může si to říkat, ale nemůže se dovolávat práva, aby to bylo šířené ve veřejné debatě,“ dodal tvrdě.

Právě u radikálních názorů musí společnost říct, že je nechce. „U radikálních názorů musíme říct, že tohle nechceme, to jsem řekl a za tím si stojím,“ řekl Foltýn.

Ale jeho úřad nemá působit jen proti radikálním lidem, ale mluvit k většině společnosti a vyvolávat v ní pocit sounáležitosti, něčeho společného. „Lidé, kteří zastávají postoje jako svoboda, demokracie, spravedlnost, důstojnost, těm by měla strategická komunikace dávat určitý spojovací článek, něco, co je skutečně společné. Společnou hodnotou je svoboda a suverenita České republiky,“ vypočítával Foltýn.

Projekt Můj 68 má ukazovat drobná hrdinství běžných lidí, ne heroický odpor, kdy si lidé stoupli před projíždějící tank a chtěli ho zastavit svým tělem. To není pro každého, řekl Foltýn. Můj 68 chce ukázat drobné, ale neméně důležité příběhy obyčejných lidí. A vyvolat tak v lidech dneška pocit toho, že je jim to vlastní, že se s tím mohou identifikovat. „Nechceme ukazovat hrdinství, ale obyčejné příběhy, drobné příběhy lidí, kteří obraceli značky, psali nápisy a takhle se bránili okupaci. A to je ta strategická komunikace. Chceme ukazovat jasné, silné a pro většinu společnosti základní hodnoty spojující témata,“ vysvětloval Foltýn.

A ukázal i další spojitost, která má v lidech vyvolat vlnu pozitivních hodnot. „To, co dělaly a dělají tanky na Ukrajině, to dělaly typově stejné tanky i v roce 1968 na Václavském náměstí,“ dovozuje Foltýn.

Stojí za to vyzdvihnout i rok 1969, kdy už českoslovenští občané upadali do pasivity a nastupovala normalizace? To Foltýn rezolutně odmítl. „Chceme vyzdvihnout rok 1968 jako aktivní obranu země, ne rok 1969, kdy už lidé upadali do pasivity, strategická komunikace musí být pozitivní, odkazovat na to, jak se Češi a Slováci bránili,“ řekl vášnivě Foltýn.

Jak chce Foltýn ukázat mladým lidem, že i jim je téma blízké? Na sociálních sítích zveřejní příběh vlajky, kterou byla přikrytá oběť sovětského vpádu do Prahy. Skautský vedoucí ji ukryl a dvacet let na ni přísahali do ilegality ukrytí skauti v tehdejším Československu. „A nikdo z těch skautů, kteří na vlajku přísahali, nikdy neprozradil, že tam ta vlajka je,“ zdůraznil Foltýn s tím, že to je to malé, ale důležité hrdinství.

Další příběh další vlajky je, že z iniciativy Foltýnova úřadu vyvezli dobrovolníci vlajku potřísněnou krví z roku 1968 na Ukrajinu, vzali ji na významné válečné hřbitovy, i k památníku československých legionářů, vzali ji i na frontu. „A ukrajinští vojáci vlajce salutovali a volali sláva České republice. Ti Ukrajinci měli takovou úctu k té vlajce, a to je tak silný příběh, aktuální příběh, že jsme si řekli, že to musíme ukázat.“