„Je pokles odvahy prvním příznakem konce? Triumfuje pod pláštíkem demokratických omezení průměrnost? Novinář na komunistickém Východě je jmenován jako státní úředník, ale kdo volil západní novináře do jejich mocenských pozic? Ohrožuje nás úpadek umění nebo nepřítomnost velikých státníků? To nejsou otázky, které si kladou dnešní kritici Západu. To jsou problémy, o kterých téměř před půl stoletím otevřeně hovořil… ukážeme vám, kdo,“ začala Bobošíková ve svém internetovém pořadu Aby bylo jasno. A vrátila se k projevu Alexandra Solženicyna, který v projevu ke studentům Harvardovy univerzity promluvil velmi ostře. Zdůraznil prý přitom, že Spojené státy miluje a obecně má Západ rád, ale proto ho také kritizuje. Snad doufal, že tím vyvolá nějaký společenský posun.
Vyčinil mimo jiné novinářům. „Nejrozsáhlejší svobody přirozeně požívá tisk (používám toho slova dále i pro ostatní sdělovací prostředky). Jenže – jak? Opět: Jen tak, aby nepřekročil právní meze, ale bez jakékoli skutečné mravní odpovědnosti za překrucování a nadsázku. Jakou odpovědnost mají novinář a noviny vůči čtenářům nebo dějinám? Jsou snad známé případy, že by se novinář nebo list veřejně odpovídali, jestliže nepravdivými informacemi nebo nesprávnými závěry svedli veřejnost na scestí a dokonce spoluzavinili chyby státního vedení? Nikoli, protože to by poškodilo odbyt listu. Takový případ může poškodit jenom stát, kdežto novinář vyvázne vždycky se zdravou kůží. Daleko spíš bude napříště s novým zápalem psát opak toho, co předtím,“ konstatoval ve svém projevu tehdy sovětský disident.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
