„Tak v Bělorusku jsem byla bohužel pouze týden, ale byl to týden vydatný. Nechtěla jsem být jenom v Minsku, protože těch zpráv z Minsku máme poměrně dost, takže myslím si, že jsem projela kus Běloruska, byla jsem v několika vesnicích, několika menších městech,“ poznamenala ke své cestě Procházková a popsala atmosféru v Bělorusku, která se podle ní radikálně během týdne neměnila.

„Přijela jsem po volbách 9. srpna, kdy pak došlo k brutálnímu násilí ze strany státu vůči demonstrantům, tak tam došlo k té změně nálad obyvatelstva,“ poznamenala Procházková. „Násilí bylo velmi dobře zdokumentováno, obrovské množství lidí bylo zbito, víme o šesti mrtvých. Na Bělorusko toto byla, bych řekla, šoková terapie,“ dodala Procházková, podle níž vůle protestovat neochabuje. „Ale mění se ta energie. Od takového velkého naštvání, které jsem viděla v ty první dny, tak najednou se to začíná měnit v takovou trochu hravost a namísto tvrdých protestů se lidé snaží vymýšlet happeningy. Je to trošku souboj vlajek, opozice má bílo-červenou, Lukašenko má bílo-zelenou,“ sdělila Procházková, kdy popsala, jak se lidé snaží vyjádřit své sympatie k opozici i pověšením barevného prádla. 

„Hrozně mě překvapilo, že se lidé příliš nebojí. Měla jsem pocit, že se na veřejnosti nebude o politice hovořit, ale protože jsem jezdila MHD, tak jsem neustále slyšela různé vtipy a diskuse, a vůbec to nebylo lichotivé vůči prezidentu Lukašenkovi. Atmosféra strachu tam není,“ zdůraznila dále Procházková. V menších městech je ale podle ní možná více strach. V Minsku je podle ní větší anonymita. 

Následně hovořila o režimu Alexandra Lukašenka. „Byl to přísný režim. Na druhou stranu Bělorusko nebyla žádná věznice uzavřená, Bělorusové mohli normálně cestovat, měli přístup k internetu. Vlastně člověk měl spoustu informací, a dokonce i z té ekonomické strany je třeba říct, že Bělorusko na první pohled působí jako spořádaná země, kde je pořádek. Nemáte pocit, že jste přijel do skanzenu komunismu, možná jen kvůli sochám Lenina, kterých je tam opravdu velké množství,“ sdělila Procházková s tím, že tahounem protestů jsou pak mladí lidé. „Protesty nejsou organizované vůbec, rozhodně nejsou organizované tak, jak známe demonstrace u nás. Není tam žádná tribuna, žádné ozvučení, nemá to ani žádného lídra. A přesto ti lidé se dokážou domluvit, kde se sejdou. Není to jednoduché, protože často to policie i zatarasí a je nutné pak přeběhnout jinam,“ dodala a vyprávěla o tom, jak několikatisícový dav dokázal držet minutu ticha i bez ozvučení a toho, aby to někdo zorganizoval. Stačilo, že si to lidé přímo na demonstraci řekli. 

Vzhledem k tomu, že nedostala akreditaci jako novinářka, jela do Běloruska jako turistka. „Jela jsem tam jako na výlet, jako paní, která jede do Minska, a nějakým záhadným způsobem to prošlo,“ líčila, že za to mohl asi její „tetkovský“ vzhled, kdy jela s kufříkem a hranice přešla. Její kolega fotograf z Deníku N hranice nepřešel.

„Běloruská opozice se obává toho, že řada mladých lidí emigruje a že Bělorusko přijde o tu svoji nejaktivnější část občanů. Především se jezdí do Polska, na Ukrajinu a dál na Západ,“ popsala pak Procházková, z čeho má opozice strach.

Závěrem se pak vyjádřila k dalšímu vývoji. „To je těžké říct. Moment, kdy se mi zdálo, že je režimu Alexandra Lukašenka konec, ten je prostě pryč. Už je to hra o čas. A ta velká podpora Moskvy... to znamená, že ta opozice nemůže doufat v to, že by prezident Lukašenko odstoupil. Ale zároveň Bělorusko nebude tím Běloruskem, jakým bylo před 9. srpnem. A mám takový pocit, že i v Rusku pochopili, že je třeba hledat za pana Lukašenka náhradu, aby ji nenašel někdo jiný,“ uzavřela Procházková s tím, že se nejprve musí zklidnit situace, aby to nevypadalo, že zvítězila občanská společnost. Ruské síly do dění v Bělorusku pravděpodobně nezasáhnou, protože Rusko do země zasahuje – například tajnými službami.