„V revolučních týdnech byla nulová kriminalita. Nikdo neloupil, nikdo nekradl. Takové zázraky se dějí jednou za moc dlouho,“ řekla Soukupová v rozhovoru s ČTK.

Soukupová se narodila do antikomunistické rodiny. Že byl tehdejší režim amorální, nebylo doma nutné ani zdůrazňovat. Táhlo se to jako mravní základ pod vším. „Dědeček z tatínkovy strany byl soukromý podnikatel, koupil si pozemky ve východních Čechách a ve chvíli, kdy se dostal z dluhů a chtěl začít stavět, přišel rok 1948 a všechno mu sebrali,“ popsala Soukupová.

Její otec, stavební inženýr, na konci 60. let jezdil jako odborník do Sýrie. Rodina tak strávila okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy na Blízkém východě. Rodina zvažovala emigraci, ale nakonec se kvůli vlastenectví maminky vrátila. Soukupová však tehdejšího rozhodnutí rodiny nelituje. „Sametová revoluce je zážitek, který jsem nikde jinde na světě nemohla potkat, který byl vrcholný. Zvláště tedy proto, že se mi poštěstilo být v klíčových momentech na klíčových místech,“ řekla.

Po návratu do Československa vstoupila do skautu, který byl po letech zákazu znovu obnoven a vzápětí zase zakázán. Na vysokou školu se nedostala, práce učitelky v ideologií prodchnuté mateřské škole ji nenaplňovala, a tak vykonávala manuální práce, třeba lepila plakáty. Nijak jí to nevadilo, v tehdejším režimu kariéru dělat nechtěla.

V roce 1985 Soukupová začala přispívat do samizdatového časopisu Host, kam ji přivedl chartista Dušan Skála. Odstartovala tak její disidentská činnost. Novinařinu dodnes považuje za úhelný kámen svého života. „Já jsem vždycky chtěla psát do novin, vždycky!,“ zdůraznila.

Byt Soukupové sloužil pro setkávání brněnských disidentů a pro telefonáty do Rádia Svobodná Evropa. Někdy tam bylo i 50 lidí, ale pro všechny bylo místo. V obýváku mělo například první premiéru Divadlo U Stolu Františka Derflera.

Zásadní pro její disidentskou činnost se stala účast na mezinárodní konferenci o lidských právech v Paříži. Bylo to spíše dílo náhody, jinak by ji komunisté do Francie sotva pustili. Už samotná propustka na Západ byla vzhledem k profilu Soukupové zázrak. Možná si kdosi myslel, že ve Francii zůstane.

Po příjezdu do Paříže s devítiletou dcerou a bez peněz se Soukupová vydala do redakce časopisu Svědectví, kde se jí ujal Pavel Tigrid. Díky manželům Tigridovým se na konferenci dostala a mluvila před zástupci z celého světa o pronásledovaných lidech za železnou oponou. Při cestě zpátky do Československa ji vytáhli příslušníci Státní bezpečnosti na hranicích přímo z vlaku.

„My jsme měli asi šest nebo osm tašek napěchovaných různými věcmi od Pavla Tigrida. Jedna taška byla plná disket se Svědectvím a dalších asi nejtřaskavějších disidentských materiálů, protože Pavel Tigrid byl nepřítel číslo jedna. Já je dala své dceři, která přešla za zády těch estébáků od neprohlídnutých tašek k prohlídnutým,“ popsala.

Od začátku roku 1988 ji Státní bezpečnost co měsíc pravidelně vyslýchala. Výslechům předcházelo zavření disidenta Petra Cibulky a domovní prohlídka bytu v Jaselské.

„Oni to věděli, že mám Cibulkův archiv ve svém bytě, protože tam kromě normálních lidí pronikli také lidi od StB. Navíc měli ten byt napíchlý a odposlouchávali ho,“ řekla někdejší disidentka, která však nikdy nevypovídala, a to ani ve chvíli, kdy jí Státní bezpečnost vyhrožovala, že přijde o děti.

V listopadu 1989 sehrála Soukupová v Brně významnou roli. První velká demonstrace ve městě se konala v pondělí 20. listopadu. Předcházelo jí prohlášení, které Soukupová s Hanou Holcnerovou chodily natištěné rozdávat po školách.

O pár dní později už Soukupová vyjednávala s primátorem Josefem Pernicou a za přítomnosti zásahových jednotek moderovala demonstraci na náměstí Svobody. K očekávanému zásahu však nakonec nedošlo. Rozhodl primátorův hlas. Později vyhlásila řetěz lidských rukou pro Petra Cibulku, který se vinul z centra města až k bohunické věznici, odkud bachaři disidenta vyhodili mezi demonstranty a ti ho na ramenou odnesli z Bohunic až na náměstí Svobody.

Ačkoli mnoho jejích přátel z disentu po revoluci zamířilo do politiky, Soukupovou nelákala. Chtěla pokračovat v žurnalistice, a tak v prosinci 1989 spoluzaložila nezávislé Moravské noviny. Později působila jako šéfredaktorka dalších periodik a působila v nakladatelstvích. Zakotvila v brněnské Mladé frontě Dnes, kam přispívá dosud. Knižně vydala články o brněnském disentu. Byl podle ní více propojený se „šedou zónou“, zatímco v Praze byli disidenti sice početnější, ale uzavřená skupina.

Když má dnes odpovědět na otázku, nakolik byla a je spokojena s vývojem po roce 1989, váhá. „Na jednu stranu jsem byla spokojená strašně, protože jsem si myslela, že se pádu režimu nedožiju, že budu navždy jenom disidentka a že to bude jenom horší. Děti vyrostou a mě zavřou. Najednou jsem přestala být pronásledována a mohla jsem dělat noviny,“ uvedla Soukupová. Moc však podle ní neměla být svěřena do rukou tehdejších politických pragmatiků a komunisté neměli zůstat beztrestní. Přestože nesouhlasí ani se současnou politickou situací, díky životní zkušenosti je smířlivější. „Oproti tomu, co se tady dělo za bolševika, je to furt úžasný,“ zdůraznila.