Zora Hesová v první části svého rozboru fám o muslimech popsala, jak vypadá opravdová muslimská populace. Věnovala se také mýtům o no-go zónách, které údajně fungují především ve Francii a v Británii, a rozvedla i myšlenku nadřazení práva šaría právu jednotlivých států.

„Neustále slyšíme, že muslimové se do Evropy neintegrují, rychle se množí, žijí odděleně v jakýchsi paralelních společnotech, zavádějí šaríu, prosazují tzv. no-go zóny, jejich třetí generace se radikalizuje, integrační modely selhávají,“ píše Hesová a jme se osvětlit konkrétní tvrzení.

Podle odhadů žije v EU na 20 milionů muslimů, o kterých však nelze tvrdit, že by se neintegrovali. „Naprostá většina muslimů pracuje, posílá děti do školy a platí daně,“ píše Hesová a dodává, že podle tvrzení OECD dokonce příspívají do státní kasy víc, než si z ní berou, „a jsou přínosem pro hospodářství“. Zmiňuje i jejich porodnost, která je obecně vyšší, přesto však stabilně klesá a obzvlášť v Evropě.

„Problémy s integrací muslimů je těžké měřit. Muslimové patří do všech společenských skupin a nežijí jako vydělená, viditelná skupina, a ani se do žádných větších skupin neorganizují.“ Neexistuje ani muslimská církev. A praktikujících věřících mezi nimi také není mnoho.

Celý text zde

„Z asi čtyř milionů německých muslimů je jen asi 15 % členy nějaké náboženské obce, asi třetina chodí pravidelně do mešity a asi pětina dětí má hodiny náboženství ve škole,“ vysvětluje Hesová a dodává, že ve Francii je věřících o něco více. Čtvrtina francouzských muslimů přitom pouze pochází z muslimského prostředí, aniž by však byli náboženského vyznání. „Neplatí, že každý Arab, Turek a Kurd je praktikujícím muslimem.“

No-go zóny sice neexistují, jsou však čtvrti, kde je vyšší koncentrace jednoho etnika v podobné sociální situaci. Ty se nachází ve větších západoevropských městech jako Londýn, Birmingham nebo Paříž, nelze však říct, že by se do nich bála chodit policie.

„Problémem těchto ghett je tzv. sociální past: kolotoč nepříznivého sociálního původu, špatného školství, nezaměstnanosti, často posílené o ‚špatný‘ etnický původ, který mezigeneračně sdílí z generace na generaci,“ vysvětluje Hesová a srovnává je s romskými „ghetty“ v České republice. „Pravdou zůstává, že existují ulice nebo čtvrtě, zejména v Británii, kde se koncentrují migranti podobného etnického pozadí a jazyka, že často nevolají policii, protože řeší své problémy mezi sebou,“ dodává.

Na závěr se věnovala uplatňování práva šaría. „Další mýtus o prosazování práva šaría se naopak opírá o reálný, ale zcela legální fenomén. V Británii existují tzv. Muslim Arbitration Tribunals, mimosoudní tribunály bez soudní pravomoci, ve kterých se s posvěcením státu a anglikánské církve řeší rodinné problémy podle islámského [práva],“ píše Hesová a dodává, že obdobné instituce má i židovská obec.