Slovensko zavedlo přímé prezidentské volby na konci minulého tisíciletí, ale dlouho nebyly takovým politickým zážitkem, jako ty české.

První slovenský prezident byl volen ještě parlamentem a Michal Kováč byl zvolen coby místopředseda vládního Hnutí za demokratické Slovensko. Překvapivě se tak stalo až na druhý pokus. Také proto, že ústavodárce vymyslel pro zvolení vysoké šedesátiprocentní kvórum.

Vedle výrazného předsedy hnutí Vladimíra Mečiara, který byl premiérem, nepůsobila hlava státu moc výrazně.

To ještě posílilo hodně civilní pojetí funkce prezidenta, který se usídlil nikoliv na Bratislavském hradě, kde měl předtím svou slovenskou kancelář Václav Havel, ale „mezi lidmi“ v Grasalkovičově paláci u hlavního náměstí.

Postupem času se ale prezident Kováč osamostatňoval, vrcholem byla vládní krize na jaře 1994. Tehdy se rozpadla Mečiarova vláda a prezident zprostředkoval vznik úřednického kabinetu. Mečiar mu to nikdy neodpustil a když se po vyhraných předčasných volbách do úřadu vrátil, stal se prezident jedním z hlavních cílů jeho pomsty. Vrcholem byl tajemný únos prezidentova syna, ale „naschválů“ bylo mnohem více. Třeba velkoplošné počítadlo, které přes náměstí přímo do oken prezidentské pracovny ukazovalo dny do konce mandátu.

Vynulovalo se na začátku roku 1998, a prezidentské pravomoci tím dle Ústavy přešly na předsedu vlády. Vladimíru Mečiarovi pozice prezidenta v záskoku maximálně vyhovovala, takže nastala kuriózní situace, kdy nejsilnější parlamentní strana bojkotovala volbu nového prezidenta.

Celkem se k ní během roku 1998 sešli poslanci devětkrát, v posledních pěti případech už nebyl vůbec žádný kandidát. Situaci odblokovaly až podzimní parlamentní volby, po kterých sestavila vládu opozice.

Ta se rozhodla změnit Ústavu a prezidentskou volbu místo těžkopádné parlamentní procedury provádět přímo voliči.

Mečiar a Magda Vášáryová

V květnu 1999 byl takto v premiéře zvolen Rudolf Schuster. Potomek německého otce a maďarské matky byl ale jinak typickým příběhem slovenské politické historie. Před rokem 1989 primátor Košic a následně stranický tajemník na různých úrovních. Po letech v diplomacii se vrátil do čela Košic, načež založil Stranu občanského porozumění, která těsně prošla do parlamentu a jejích 13 poslanců se stalo klíčovými pro většinu Dzurindova kabinetu. Účast v koalici Schuster vyměnil za podporu v prezidentských volbách.

Do druhého kola proti němu postoupil Vladimír Mečiar, který volby pojal jako odvetu za porážku v těch parlamentních. Získal však 42 procent.

Na třetím místě tehdy skončila herečka Magda Vášáryová, která se přes zisk pouhých 6 procent stane stálicí slovenské politiky.

Rudolf Schuster se pokusil svůj mandát obhájit i o pět let později, ale skončil až na čtvrtém místě, když se svezl s klesající popularitou Dzurindovy vlády, i vlastní nevýrazností.

První kolo k šoku mnohých jednoznačně vyhrál Vladimír Mečiar. Za favorita vládních stran byl považován Eduard Kukan, ministr zahraničí, který založil svéráznou slovenskou tradici prezidentských pokusů kožených diplomatů, která pokračuje i letos s Ivanem Korčokem, u něhož se nejdiskutovanější částí prezidentské kampaně staly jeho výrazné brýle.

O pouhé čtyři tisíce hlasů a dvě desetiny procenta jej však v prvním kole porazil Ivan Gašparovič, bývalý politik HZDS (za Mečiarových vlád předseda parlamentu), který si krátce předtím založil vlastní stranu.

Na základě doporučení z Dzurindovy koalice volit „menší zlo“ se ve druhém kole stal prezidentem. Funkci vykonával úřednicky a profesionálně, vrcholem jeho prvního mandátu byl bratislavský summit George Bushe s Vladimírem Putinem.

V roce 2009 mandát obhajoval, ovšem našel překvapivě silnou vyzývatelku v bratislavské socioložce Ivetě Radičové. Ta měla za druhé Dzurindovy vlády vylepšit reputaci ministerstva práce a sociálních věcí (po aféře s tunelováním evropských peněz), ale rychle se stala nejvýraznější tváří strany.

Po velmi vyrovnaném souboji zvítězil Gašparovič, Radičová si na svůj politický vrchol musela počkat ještě rok, než se stala premiérkou.

Volby 2009 ale poprvé ukázaly zřejmé rozdělení společnosti na „bratislavskou kavárnu“ a „venkov“ a poslaly proti sobě do druhého kola zástupce obou světů.

O pět let později je reprezentovali Andrej Kiska a Robert Fico. Ten druhý, úřadující premiér, byl nejvýraznější politickou veličinou na Slovensku a ve volbách byl považován za favorita. První kolo vyhrál, neznámý podnikatel Kiska jen těsně porazil bratislavského advokáta Radoslava Procházku.

Druhé kolo a vítězství Andreje Kisky o plných dvacet procent hlasů bylo jedním z největších překvapení v dějinách slovenské politiky. Mnozí psali o únavě z dlouholetého premiéra a považovali to za počátek jeho politického konce.