„Strýcové a bratranci zůstali ve Stěpanakertu. Ázerbájdžánci nicméně ostřelovali hlavně civilní budovy a některé bomby spadly v blízkosti našeho domu. Proto se odstěhovali raději na venkov,“ vysvětluje drobná černovláska Geghetsik Afunts. I ona se zúčastnila nedávno na Staroměstském náměstí v Praze tichého protestu proti pokračování konfliktu v oblasti Náhorního Karabachu. Pro ParlamentníListy.cz nyní odhaluje „střepiny“ ze života ve stínu války.

Ženy v bezpečí

Na konci září se opět rozhořel konflikt v oblasti Náhorního Karabachu. O život přišlo přes čtyři sta civilistů a více než polovina obyvatel území de facto nezávislé Republiky Arcach a její hlavní město Stěpanakert opustila. To udělala i ženská část rodiny studentky Univerzity Karlovy Geghetsik Afunts, která v Česku studuje ekonomiku. Ostatně kvůli komplikovanému jménu jí spolužáci neřeknou jinak než Gege.

„Ženy s dětmi z naší rodiny se dostaly do relativního bezpečí a nyní žijí v malém městě kousek od arménského hlavního města Jerevanu. Muži s karabašskou registrací ale nejsou oprávněni zemi opustit, takže zůstali doma,“ vysvětluje.

První dny obnoveného konfliktu se s příbuznými vůbec nemohla spojit, teď už je to lepší. „Mí bratranci pomáhají evakuovat ženy a děti z Karabachu. Často tedy jezdí na hranice s Arménií. Problém je, že tyto únikové cesty jsou stále ostřelovány ázerbájdžánskou armádou. Na hranicích uprchlíky předají a odtamtud je odvážejí jiní řidiči. Když jsou na těch záchranných cestách, nelze se jim dovolat,“ podotýká. V Arménii a Náhorním Karabachu byla dva měsíce loni v létě, ale letos se jí kvůli zavřeným hranicím v důsledku koronavirové krize navštívit příbuzné nepodařilo.

Svět v koronakrizi

„Erdogan několikrát jasně prohlásil, že bude pomáhat Ázerbájdžánu. Ostatně v některých projevech říkal, že Turecko bude pokračovat v boji, který ‚naši předkové začali‘. Když o tom přemýšlíte, tak je to jasné. Nechci vytahovat politiku, protože nejsem expert. Nicméně některé věci jsou očividné. Dříve se v konfliktu lidé moc nevyznali, ale se zapojením Turecka je zřejmé, že nejde o ten kus země, ale že je za tím něco většího. Jsme malou kostí v jejich krku a oni by chtěli tu kost dostat ven,“ míní Gege se nevyřčenou myšlenkou na arménskou genocidu.