S informacemi asi bude nějaký problém. Přibývá lidí, kteří přiznávají, že se jim osvědčilo v zájmu duševní pohody nepřipouštět si k tělu zprávy, čili omezit přísun negativních informací. Je zajímavé, že to platí jak u lidí, kteří se jako čert kříži vyhýbají informacím z alternativních, nezávislých zdrojů (aby se nenakazili nějakou dezinformací), tak u lidí, kteří jsou alergičtí na televizi a na mediální hlavní proud.

Pamatuji dobu, kdy jsme trpěli informačním deficitem. Byli jsme přesvědčeni, že neomezený přístup k informacím by nás učinil chytřejšími a šťastnějšími. Jak se mohla z touhy po informacích stát fobie z informací? Je to internetem, který informace devalvuje? Je na vině úpadek novinářského řemesla, projevující se aktivismem, anebo nešvarem infotainmentu, čili mixováním informací se zábavou?

Objevuje se názor, že informací je příliš a tím pádem je těžké se v nich orientovat. K tomu se přidává obava, že z množství informací jsou selektivně preferovány ty, které rezonují s názory a zájmy úzké mocenské elity. Anebo že zprávy nejsou o tom, co se děje ve světě, ale o tom, co si o světě myslí editor. Zdá se, že jsme současně nervózní z plurality, kterou vnímáme jako chaos, i z regulace, kterou chápeme jako synonymum pro cenzuru.

Sama o sobě je informace neosobním, neutrálním konstatováním, že se něco stalo, anebo že někdo něco udělal anebo řekl. Podstatné je, jak se s informací naloží. Pokud existuje pluralita médií, je zde šance, že informaci, kterou jedno médium nepovažuje za důležitou, anebo ji považuje za nevhodnou, zveřejní médium konkurenční.