Kromě neprokázaného útoku Ruska na bezcenného dvojitého agenta nervově paralytickým organofosfátem, který si lze pomalu vyrobit i doma s použitím soupravy Mladý chemik, máme mediální evergreen na téma ruského ovlivňování amerických prezidentských voleb. Podívejme se, jaká byla realita od konce druhé světové války, a to i z hlediska naší republiky. Realita se dost liší od jednostranné propagandy, kterou nás zahrnuje především ČT.

Je načase si připomenout období po druhé světové válce. Mnoho lidí dnes udivuje, že komunisté s podporou sociálních demokratů převzali v únoru 1948 úspěšně moc. A ať se to komu líbí, či nikoli, převzali ji v souladu s tehdy platnými zákony. Kontrolu získali poté, co ministři takzvaně pravicových stran podali demisi a domnívali se, že předseda vlády (premiér) Gottwald s většinovým zbytkem vlády podá demisi a vyhlásí nové parlamentní volby. Jenže zapomněli na fakt, že podle ústavy a dalších zákonů lze vládu doplnit, pokud zůstává více než polovina ministrů. Už to ukazuje odbornou úroveň tehdejší „demokratické pravice“. Gottwald v souladu s platnými právními předpisy vládu doplnil, takže můžeme konstatovat, že převzal vládu s podporou opozice. Prezident Beneš to schválil, byť nerad, protože se obával občanské války vyvolané pravicovými stranami. Na základě historických zkušeností logicky předpokládal, že západní státy, především USA a Británie, by se neangažovaly, což by vedlo k drtivé porážce pučistů. Dokonce i údajná nezákonnost vytvoření Lidových milicí pod vedením KSČ, Národní fronty a odborů je značně nejistá, přičemž názory a argumentace odborníků se výrazně liší. Potvrzuje to dokonce Securitas imperii č. 14 z roku 2006 Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Důležitým faktorem tehdejšího mocensko-politického boje byl fakt, že politický program KSČ a sociální demokracie, která byla tehdy vlastenecká, zvítězil s podporou většiny obyvatel. KSČ a nakonec i většina ostatních politických stran prosazovaly znárodnění strategického průmyslu, bank a filmového průmyslu, dokončení pozemkové reformy z období předválečného Československa (s výjimkou lidovců) a potrestání kolaborantů a zrádců. Většina takzvaných Benešových dekretů byla podepsána v letech 1945 a 1946. Nešlo o Benešovy ani komunistické dekrety. Návrhy všech dekretů projednala a posuzovala Státní rada. S prezidentem je podepisoval předseda vlády a všichni, případně někteří ministři. Dne 28. 3. 1946 (téměř dva roky před únorem 1948!) je souhrnně schválilo Prozatímní národní shromáždění formou ústavního zákona číslo 57/1946 Sb. Jejich legalitu z hlediska transferu Němců potvrdil Ústavní soud ČR 8. 3. 1995.