Kromě neprokázaného útoku Ruska na bezcenného dvojitého agenta nervově paralytickým organofosfátem, který si lze pomalu vyrobit i doma s použitím soupravy Mladý chemik, máme mediální evergreen na téma ruského ovlivňování amerických prezidentských voleb. Podívejme se, jaká byla realita od konce druhé světové války, a to i z hlediska naší republiky. Realita se dost liší od jednostranné propagandy, kterou nás zahrnuje především ČT.

Je načase si připomenout období po druhé světové válce. Mnoho lidí dnes udivuje, že komunisté s podporou sociálních demokratů převzali v únoru 1948 úspěšně moc. A ať se to komu líbí, či nikoli, převzali ji v souladu s tehdy platnými zákony. Kontrolu získali poté, co ministři takzvaně pravicových stran podali demisi a domnívali se, že předseda vlády (premiér) Gottwald s většinovým zbytkem vlády podá demisi a vyhlásí nové parlamentní volby. Jenže zapomněli na fakt, že podle ústavy a dalších zákonů lze vládu doplnit, pokud zůstává více než polovina ministrů. Už to ukazuje odbornou úroveň tehdejší „demokratické pravice“. Gottwald v souladu s platnými právními předpisy vládu doplnil, takže můžeme konstatovat, že převzal vládu s podporou opozice. Prezident Beneš to schválil, byť nerad, protože se obával občanské války vyvolané pravicovými stranami. Na základě historických zkušeností logicky předpokládal, že západní státy, především USA a Británie, by se neangažovaly, což by vedlo k drtivé porážce pučistů. Dokonce i údajná nezákonnost vytvoření Lidových milicí pod vedením KSČ, Národní fronty a odborů je značně nejistá, přičemž názory a argumentace odborníků se výrazně liší. Potvrzuje to dokonce Securitas imperii č. 14 z roku 2006 Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Důležitým faktorem tehdejšího mocensko-politického boje byl fakt, že politický program KSČ a sociální demokracie, která byla tehdy vlastenecká, zvítězil s podporou většiny obyvatel. KSČ a nakonec i většina ostatních politických stran prosazovaly znárodnění strategického průmyslu, bank a filmového průmyslu, dokončení pozemkové reformy z období předválečného Československa (s výjimkou lidovců) a potrestání kolaborantů a zrádců. Většina takzvaných Benešových dekretů byla podepsána v letech 1945 a 1946. Nešlo o Benešovy ani komunistické dekrety. Návrhy všech dekretů projednala a posuzovala Státní rada. S prezidentem je podepisoval předseda vlády a všichni, případně někteří ministři. Dne 28. 3. 1946 (téměř dva roky před únorem 1948!) je souhrnně schválilo Prozatímní národní shromáždění formou ústavního zákona číslo 57/1946 Sb. Jejich legalitu z hlediska transferu Němců potvrdil Ústavní soud ČR 8. 3. 1995.

Zároveň KSČ prosazovala, stejně jako většina stran, vysídlení takzvaných sudetských Němců s výjimkou antifašistů (prokázáno pouhých 1 000) a důležitých odborníků. Bez ohledu na současnou sudeťáckou propagandu, kterou vydatně podporují ČT a někteří vlastenečtí politici především z KDU-ČSL, nelze přehlédnout fakta. Dokonce i reprezentanti německé sociální demokracie v odboji v Británii, tedy oficiální antifašisté, reprezentovaní Wenzelem Jakschem (pozdější šéf sudetoněmeckého landsmanschaftu a předchůdce Gerda Posselta) odmítali zrušení mnichovské dohody a odmítali bojovat v rámci československé armády v Británii proti Německu! Přesto je po válce nikdo nevyháněl a Jaksch odešel do Německa na základě vlastního rozhodnutí stát se placeným reprezentantem revanšistů a „vyhnanců“. Opustit vlast nemusely ani desetitisíce Slezanů a Moravanů, kteří byli v takzvaných sudetech, především na Těšínsku a Hlučínsku, donuceni podepsat takzvanou volkslistu a stát se Němci, a dokonce i bojovat v rámci wehrmachtu proti spojencům.

Pravdivé nejsou ani pohádky předkládané ČT, některými „vlasteneckými“ politiky a „nezávislými“ historiky o tom, že pohraničí zpustlo po vysídlení německé menšiny. Zpustly především zpustlé a hospodářsky zaostalé nemovitosti, přičemž značná část severního a západního pohraničí byla zaostalá a stála na překonané průmyslové a zemědělské malovýrobě. V průběhu roku 1945 bylo zahájeno dosídlení pohraničí z celé republiky i ze zahraničí. Již v roce 1946 byl rozdíl mezi počtem obyvatel v zemědělské populaci v bývalých takzvaných sudetech oproti roku 1938 pouze 23 %. Přitom 30 000 nemovitostí bylo blokováno pro reemigranty z Ukrajiny, Maďarska, Rumunska a Jugoslávie a příslušníky zahraničního vojenského odboje. V úrodnějších oblastech, především na Moravě, bylo dosídlení prakticky 100%. Kromě toho kolem 600 000 sudeťáků položilo životy ve válce za svého nacistického vůdce a německou vlast a kolem 90 000 jich zůstalo nezvěstných. Šlo vesměs o mladší muže, kteří by měli z hlediska hospodářství nejvyšší pracovní hodnotu. Situace by tedy byla horší než v případě vysídlení, protože bychom museli živit jejich rodiny a invalidy nasáklé nacistickou nenávistí a revanšismem a příslušníci SS a dozorci z koncentračních táborů by pravděpodobně pobírali československé důchody v rámci německé demokratické EU.

Vysídlení Němců z území historických hranic Československa bylo potvrzeno mezinárodními dohodami a jednoznačně hodnoceno jako bezpečnostní pojistka proti vzniku další velké války v Evropě vyvolané z Německa, stejně jako druhá, první světová a prusko-francouzská válka. Z právního hlediska se takzvaní sudetští Němci až na nepočetné výjimky stali dobrovolně občany nepřátelského státu – nacistického Německa (takzvané třetí říše) a nebyl důvod k tomu, aby žili v zahraničí v Polsku, ČSR i jinde. Prezident Roosevelt v roce 1944 doslova vyzval prezidenta Beneše, aby vyhnal co nejvíc sudetských Němců, přičemž tento názor podporoval i reprezentant demokratické Francie generál de Gaulle, stejně jako další ze spojeneckých reprezentantů, Stalin. Až do roku 1946 podporoval odsun i Churchill, který změnil názor poté, co se snažil vyvolat v Evropě další válku, mezi USA a SSSR s využitím dočasného amerického monopolu na jaderné zbraně a s nasazením německých zajatců včetně zločinců z nacistických organizací SS a SD. Ostatně i slavné slovní spojení „železná opona“ převzal od nacistického demagoga Goebbelse, který je použil již 22. 4. 1945. Němci museli odejít rovněž z Polska, Jugoslávie i dalších zemí a nikde to nebylo po dobrém, protože všude se po dobu okupace většinou aktivně podíleli na rasistickém teroru, vyvražďování Slovanů, ničení průmyslu a zemědělství, zlodějně a holokaustu.

Přátelské předvolební sankce

Již v roce 1945 se začal měnit pohled československé veřejnosti na západní spojence, především USA. Předehrou bylo již nesmyslné bombardování Plzně, Prahy, Kolína, Brna a Kralup spojeneckým letectvem v posledních měsících války. Z vojenského hlediska ho nelze zdůvodnit. Byl ničen průmysl důležitý pro poválečný rozvoj, přičemž dodávky pro wehrmacht se už stejně pro nedostatek surovin zastavily. Komunikace silniční a železniční včetně mostů příliš poškozené nebyly, takže mobilita německých sil jako základ bojeschopnosti zůstala zachována. Oficiální odhad obětí bombardování je 7 000–12 000 (což je víc než padlých ve vojenském odboji na všech frontách), k čemuž musíme připočítat raněné, některé s doživotní invaliditou. Z uvedeného počtu obětí 1 300, především na Slovensku a Moravě, způsobilo letectvo rudé armády, která osvobodila 90 % území ČSR. Letectvo Rudé armády však nemělo dálkové strategické bombardéry, působilo jako přímá podpora bojové činnosti pozemních sil a nezaměřovalo se na ničení průmyslu. Rudá armáda musela tvrdě bojovat do posledního dne, přičemž uzly německé obrany tvořily města a vesnice a na území Československa šlo místy až o 12. květen. Při osvobozování našeho území ztratila Rudá armáda přes 140 000 padlých. To vše lidé viděli v praxi.

Dalším důvodem poklesu prestiže takzvaného Západu byly kromě zrady v roce 1938 především snaha USA o ovlivňování voleb a hospodářské sankce proti spojenecké zemi Československu v roce 1946, o nichž se v současnosti cudně mlčí. Již v průběhu roku 1946 americká jednotka ukradla ve Štěchovicích archiv říšského ministra K. H. Franka a vrátila pravděpodobně jen část. Informace o vydíratelných spolupracovnících nacistů si ponechala a asi je používá dodnes. Rozladění mezi obyvateli mnoha zemí budil fakt, že USA a Británie tolerovaly fašistické režimy ve Španělsku a Portugalsku, které v době války umožňovaly zásobování Německa vojenským materiálem a pohonnými hmotami. Španělská divize dobrovolníků bojovala na východní frontě.

Dne 6. 9. 1946 americký ministr zahraničí Byrnes zpochybnil při projevu ve Stuttgartu západní hranici Polska, čímž zpochybnil dohody z Jalty a Postupimi a v podstatě i hranice Československa. Obrovská hospodářská podpora Německa ze strany USA připomínala Dawesův plán z roku 1924, který cestou amerických investic umožnil v meziválečném období remilitarizaci Německa a nástup nacistů. V roce 1946 zastavil velitel amerického okupačního pásma v Německu, generál Clay, mezinárodně dohodnuté reparační platby. Reparace pro ČSR byly mezinárodní komisí stanoveny extrémně nízko a nakonec zastaveny, takže bylo splaceno 0,466 % československých reparačních požadavků! V USA bylo neustále zadržováno deponované československé zlato. Po návratu v osmdesátých letech tvořilo slušný základ pro stabilizaci měny, ale v devadesátých letech je jeden z demokratických guvernérů národní banky z velké části vyprodal za potištěné zelené papírky. Dnes jsme z hlediska zlatých rezerv evropští žebráci, zato máme v bankách stovky miliard ideologické měny euro.

Již v roce 1946 byla zastavena hospodářská pomoc a zásilky ze strany UNNRA do ČSR byly omezeny. Požadavek na poskytnutí úvěrů v USA byl roku 1946 odmítnut na základě rozhodnutí ministra Byrnese a USA se zasadily o odmítnutí československé žádosti o úvěr u Světové banky. Nebyla obnovena obchodní smlouva s USA. Při katastrofální neúrodě roku 1947 odmítly USA žádost o 150 000 tun obilí a zablokovaly možnost dodávky obilí z Kanady, takže hrozil hlad. Stalin využil situace a poskytl celkem 400 000 tun obilí a ještě zajistil dodávku 250 000 krmné kukuřice z Rumunska. Do Německa se v té době valila americká potravinová pomoc. To vše byla pro občany Československa životní realita. Nejen československý ministr Jan Masaryk konstatoval, že USA svojí politikou od roku 1946 podkopaly pozici antikomunistických stran. Je otázka, zda pozvání Československa stejně jako SSSR a dalších zemí k jednání o Marshallově plánu nebyla pouze propagandistická komedie a politické vydírání. Nelze se divit, že Stalin ho po předchozích zkušenostech odmítl, stejně jako například švýcarská politická reprezentace. Úspěch KSČ ve volbách tudíž zdaleka nebyl náhodný ani daný pouze genialitou Gottwalda a spol. Americká snaha ovlivnit výsledky voleb a politického vývoje v ČSR nevyhlášenými, avšak reálnými hospodářskými sankcemi se ukázala před únorem 1948 zoufale kontraproduktivní.

Volby po amerikánsky jinde a jindy

Rozebírat dlouhou historii demokratického ovlivňování voleb podle zájmů v USA a v Latinské Americe pravděpodobně nemá smysl. Vzorovým příkladem je desítky let trvající hospodářské embargo proti Kubě včetně teroristických útoků. Kromě Kuby jsou křiklavými příklady Nicaragua, Venezuela, Chile a Argentina, kde se podílel i budoucí papež František. Ve Vietnamu se CIA podílela na zavraždění proamerického jihovietnamského prezidenta. Nicméně si můžeme z poválečného období připomenout Evropu. Jak v Itálii, tak ve Francii bylo využito všemožného nátlaku, aby byly z parlamentů odstraněny legálně zvolení příslušníci komunistických i jiných levicových stran. V současnosti vidíme agresi a sankce vůči Sýrii, nedávno vůči Libyi. Můžeme si připomenout tragický vývoj v Jugoslávii v devadesátých letech. Ilustrativní je především vývoj v Rusku. USA masivní globální kampaní podpořily Gorbačova a následně především Jelcina, likvidátory Sovětského svazu. Na Jelcinově podpoře v případě obojích voleb pracoval americký tým s jeho dcerou.

Nesmíme zapomínat ani na naši hrdou demokracii. Již před listopadem 1989 podporovaly USA některé vybrané disidenty, takže údajně měli víc tuzexových bonů než jiní korun. Období 1989 a 1990 bylo jednoznačnou a jednostrannou propagandistickou záležitostí mediálních profesionálů ze zahraničí. Z novějšího období si můžeme připomenout všemožné demonstrace různých komediantů a zhlouplých mládežníků z neziskovek pod vedením agitátorů placených ze zahraničí, především proti prezidentu Zemanovi. Původ všemožných červených karet a transparentů lze podle dosažitelných informací vysledovat buď přímo na americkou ambasádu doby našeho velkého přítele Schapira, případně neziskovky sponzorované z USA. Nicméně podle místní propagandy se ovlivňováním voleb, ne-li přímo hybridní válkou, zabývají pouze Rusko a Putin osobně. Bude to asi jako s tím nervovým plynem nebo letadlem sestřeleným nad Ukrajinou.

Na závěr jednu pikantní perličku. Ovlivňováním amerických voleb se proslavila v devadesátých letech naše republička. Šéf BIS (Bezpečnostní a informační služby) a reprezentant pražské havlérky, disident Stanislav Devátý, dodával volebnímu týmu prezidenta Bushe kompromitující materiály na jeho protikandidáta Clintona. Zdůvodňoval to svým názorem, že Clinton je kryptokomunista a je třeba zabránit jeho vstupu do Bílého domu, což uvedl zpravodaji Hlasu Ameriky Naegelemu. V souvislosti se zuřivou podporou Clintonové a Obamy, známých euromarxistů či trockistů pražskou havlérkou v nedávných prezidentských volbách v USA je to doslova komické. Kauzou se zabýval americký vyšetřovatel Joseph Genova. Mladá fronta DNES uvedla 11. 1. 1994, že na diskreditační kampani se podíleli jak Devátý, tak ministr vnitra Čermák. A potom kdo a kde ovlivňuje americké prezidentské volby? Není nad nezištné a láskyplné velmocenské spojence. Věčné apoštolské Rakousko, Tisíciletá říše, Se Sovětským svazem na věčné časy, Óda na (německou euro) radost, Deklarace sto let na dalších sto let.