„V poloprázdných ulicích vládlo zlověstné ticho. Na nárožích se dosud červenala hesla - Niemals kommt Jahr 1918! Sieg - oder bolschewische Chaos (Nikdy nepřijde rok 1918! Vítězství - nebo bolševický chaos). Nekonaly se žádné oslavy, napětí neopadávalo. Pro liberecké Němce, kteří tvořili většinu obyvatel a v roce 1938 se přihlásili k velkoněmecké myšlence, nebyl příchod Rudé armády vítězstvím, ale porážkou," konstatuje Kniha o Liberci.

Velitel liberecké německé posádky chtěl bojovat do posledního muže

Eduard Stehlík patří k té menšině Čechů, která v Liberci zůstala. „Lidí, kteří se k české národnosti hlásili, bylo strašně málo. Ostatní se báli. Proto poválečná euforie byla taková smíšená, každý čekal, co bude," vysvětluje pocity, které zavládly v Liberci na konci války. Liberečtí Češi se pod vlivem událostí v Praze i jinde vydali 7. května jednat s německým vedením města, konkrétně vládním radou Friedrichem Vogelerem.

„Zastihli ho, jak spolu s úředníkem Seifertem ostře debatují s velitelem místní posádky. Odmítal složit zbraně a tvrdil, že bude bojovat do posledního muže. Tvrdil totiž, že dostal od generála Schörnera telegram, že zprávy o německé kapitulaci jsou jen českou propagandou," popisuje dramatické okamžiky Kniha o Liberci Romana Karpaše a kolektivu dalších autorů. Po dlouhém dohadování se však nakonec podařilo sepsat memorandum, v němž Vogeler předal správu místodržitelství národnímu výboru.

Konrad Henlein - ten, který dopomohl zničit Československo

Na tomto místě dějinných události je vhodné se zastavit u jednoho významného - i když neblaze - jména. Těsně před výše uvedeným jednáním totiž prchá z Liberce do té doby nejvýše postavený muž Konrad Henlein. Odjiždí na západ k Američanům, se kterými chce vyjednávat. Zatkne ho vojenská americká hlídka u Lokte. Během výslechu se dovídá, že Německo kapitulovalo, v noci z 9. na 10. května si rozbíjí sklíčka svých brýlí a podřezává si žíly.

Tak končí život a tím i závratná politická kariéra muže, který se výrazně podílel na rozbití Československa. V roce 1933 se tento rodák z Vratislavic nad Nisou, které jsou dnes součástí Liberce, staví do čela Sudetoněmecké vlastenecké fronty. V květnu 1935 už jako Sudetoněmecká strana dokonce získává největší počet hlasů v parlamentních volbách, do vlády však nevstupuje. Strana postupně zvyšuje své požadavky autonomie. „Hitlerovi v tajném dopise už v roce 1937 napsal, že netouží po ničem jiném než po vtělení českých zemí do Říše," sdělil MF Dnes historik Robert Kvaček. Po Mnichovské dohodě se Henlein stává župním vedoucím Sudetenlandu se sídlem v Liberci a zůstává jím až do svého tragického konce.

Němci předali radnici 8. května. Při bombardování zahynulo několik desítek lidí

8. května 1945 vyjednávali zástupci českého národního výboru s německým starostou Liberce Eduardem Rohnem. Ten předal svou funkci do rukou vedoucího národního výboru Josefa Čapka. „Předání radnice a místodržitelství oznámili plakáty a hlášením v městském rozhlase," objasňuje Kniha o Liberci. Večer vydal velitel německé posádky rozkaz k odchodu z města. V noci z 8. na 9. května postupovaly na Liberec silně ozbrojené jednotky SS. „Zároveň Liberec bombardují sovětští letci. Bomby poškodily krematorium, dětský útulek a dopadly před vratislavický kostel," popisuje kniha Romana Karpaše. V troskách domů zahynulo několik desítek lidí.

V německém městě zavládla bezradnost a strach

Ve středu 9. května ráno se parlamentáři národního výboru vydali vstříc sovětské armádě, která přicházela od Frýdlantu. Liberec osvobodila 31. a 52. armáda 1. ukrajinského frontu. „Válka si vyžadovala oběti do posledních chvil. Ještě 9. května měla 31. armáda 180 raněných a padlých. Čeští obyvatelé vyzdobili své domy československými vlajkami. Na mnoha domech ale vlály vlajky bílé. Německé město dávalo najevo bezradnost a strach," uvádí Kniha o Liberci.

Válka skončila, ale atmosféra na severu Čech byla zcela jiná než ve vnitrozemí. „V poloprázdných ulicích vládlo zlověstné ticho. Na nárožích se dosud červenala hesla - Niemals kommt Jahr 1918! Sieg - oder bolschewische Chaos (Nikdy nepřijde rok 1918! Vítězství - nebo bolševický chaos). Nekonaly se žádné oslavy, napětí neopadávalo. Pro liberecké Němce, kteří tvořili většinu obyvatel a v roce 1938 se přihlásili k velkoněmecké myšlence, nebyl příchod Rudé armády vítězstvím, ale porážkou," konstatuje Karpaš a kolektiv.

Pamětník kopal zákopy a málem schytal zásah bombou

Liberečtí Češi situaci samozřejmě vnímali jinak. Eduard Stehlík prožil na konci války krušné chvíle. „Odešel jsem do Mladé Boleslavi nejdříve na stavební průmyslovku. Odtud mě ale vyhodili s tím, že mám chodit do školy v Liberci. Do německé školy jsem však vstoupit odmítl, a tak jsem se na boleslavském hradě učil zedníkem," vysvětlil. Začátkem roku 1945 ho však Němci povolali na Moravu, kde s kolegy kopal zákopy proti postupující Rudé armádě.

„Hodně kluků tam přišlo o život, protože pro Sověty jsme samozřejmě byli nepřátelé a ostřelovali nás," vzpomíná Stehlík. Ze zákopové roboty utekl, nejdříve do Boleslavi a pak načerno k rodičům a prarodičům do Liberce. „Babička se zhrozila, když mě viděla. Němci totiž podobné zběhy okamžitě stříleli," ozřejmuje. Samotný závěr války strávil Stehlík opět v Mladé Boleslavi. „Němci prchali od Hradce a snažili se dostat na západ. I proto přišel velký nálet. Běžel jsem ke krytu, bomba vybuchla kousek ode mne. Tlaková vlna mě odhodila do krytu a tím jsem se zachránil," zmiňuje.

Sovětská tajná policie NKVD řádila i v Liberci

V domě na libereckém Králově Háji, kde Eduard Stehlík bydlí, byl v období druhé světové války zajatecký internační tábor. „Hodně si zkusili," podotkl. Vedle tábora byl dům, na jehož zahradu mohli chodit pracovat. „Tam jsme zajatcům nosili jídlo, ošacení, předávali zprávy. V dopisech, které jsem pak měl možnost číst, to velice oceňovali," upozorňuje. Někteří měli namále i po skončení války, konkrétně zajatci sovětští. „Ti, co byli z pobaltských republik, si okamžitě sehnali civil a prchali pryč," vypozoroval Stehlík. „V harcovském táboře jsem viděl, že tam přišla parta NKVD, pěšky je vedli na Jablonec a pak do Ruska. Patrně na Sibiř," konstatuje Stehlík, který po únorovém převratu v roce 1948 jako podporovatel Masaryka a člen Sokola strávil dva roky ve vězení.

Divoký sever - přepadení, sabotáže, vraždy

Vraťme se však ještě ke konci války v Liberci. I v prvních měsících po osvobození tady panoval strach a nejistota. „Po setmění nebylo radno se pohybovat osamoceně. Byla hlášena přepadení, požáry, sabotáže, vraždy. Po okolních lesích se pohybovaly  skupinky ozbrojenců. Střílelo se i za bílého dne v centru Liberce," objasňuje Kniha o Liberci. Nepřátelskou činnost nevyvíjeli jenom Němci. Škodily i loupeživé tlupy takzvaných marodérů a zběhů, které přitáhly za Rudou armádou. Od prvních dní osvobození se v pohraničí objevovali zlatokopové. Přijížděli s vidinou lehkého zbohatnutí, rabovali vily a byty. "Vyhlášky jim sice hrozily vysokými tresty, ale na důslednou ochranu majetku nebylo dlouho dostatek sil," uzavírá popis situace těsně po skončení války Kniha o Liberci.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE