Profesor Jan Sokol je výrazný český křesťanský intelektuál, který se v minulosti objevil i v politice. Byl poslancem Federálního shromáždění, v Tošovského úřednické vládě ministrem školství a v roce 2003 byl posledním soupeřem Václava Klause při prezidentské volbě. A toto téma přišlo na řadu i při diváckých dotazech. „Pane profesore, pěkně vás prosíme, kandidujte na prezidenta,“ vyzýval jeden z návštěvníků profesora Jana Sokola. „Jste moc hodní. Ale letos na jaře mi bylo osmdesát. Už to nejde. Těch sil už nemám tolik. Je to pro mladší,“ odmítl Sokol. A nezviklaly ho ani výkřiky z publika uvádějící prezidenty v pokročilejším větu.

Současný prezident je proruský a táhne nás na východ

K tomuto přesvědčování je evidentně motivovala nespokojenost s prezidentem současným. „Od revoluce uběhlo 25 let. Chybí mi tu odkaz Václava Havla. Z dnešní společnosti a politické scény mě až mrazí a vidím, co se děje na Hradě. Jak je prezident proruský. Jak vy vnímáte dnešní společnost a jak nás politici táhnou na východ? Aspoň já mám tento pocit," sdělila mladá žena. Sokol odpověděl: „Máte pravdu. Politika se sune tímto směrem. Rusové do toho vkládají velké peníze. Pořád je to ale nesrovnatelné s tím, co tu bylo roce 1937.“ Pak pokračoval filozoficky. „Pokud armáda prohraje bitvu a každý utíká sám, nepřítel je snadno všechny pobije. Jak se můžou zachránit? Kdyby se zastavili. Stačí, když se nejdříve zastaví jeden. Ostatní ho buď ušlapou, nebo se zastaví taky,“ vypověděl s tím, že každý sám za sebe by se měl postavit proti tomu, co se mu nelíbí.

Emigrace nás oslabila. Tito lidé tu chybí

„Ale jsme toho my Češi schopni?“ zeptala se pochybovačně další divačka. „Někdy v historii jsme dokázali, že ano, jindy ne,“ odpověděl profesor. „Jen když jim jde o život,“ namítla. Sokol oponoval. „Ale v roce 1989 o život přeci nešlo. Na rozdíl třeba od padesátých let. Tehdy byla ale česká společnost hodně oslabena emigrací,“ zmínil Sokol. Právě několik vln emigrace - často elit společnosti - v minulosti má podle něj vliv i na současné politické postoje k východoevropských zemí. „Z celé východní Evropy odcházely už v 19. století miliony lidí do Ameriky, utíkaly před válkami. U nás pak ještě v roce 1948, 1968. Vždy to byla elita národa. Ctižádostiví, odvážní, schopní něco udělat. Zůstaly takové pecky jako já. Jenomže takoví lidé, kteří odešli, ti tady dneska chybí. U nás to není ještě taková tragédie. Ale třeba v Bulharsku skoro celá inteligence utekla. Velmi podobně je na tom Rusko,“ vysvětlil Sokol. „To, že se různé země chovají všelijak, je způsobeno i tím, že vrstvy, kterým záleží na svobodě a stojí o demokracii, jsou hodně oslabené,“ konstatoval.

Lidé ve slušné společnosti pohlíží na neznámého člověka jako na slušného

Přednáška v knihovně nebyla první, kterou v pátek profesor Sokol v Liberci měl. Už předtím debatoval se studenty na Technické univerzitě. Tam pronesl inspirativní věty: „Lidé ve slušné společnosti pohlíží na člověka, kterého neznají, jako na slušného člověka. Lidé v neslušné společnosti jako na neslušného.“ Z čehož značná část české, ale i slovenské či maďarské veřejnosti nevychází zrovna nejlépe. Což se odráží i na údaji, který zmínila v dotazu další divačka. „Zrovna jsem ve zprávách slyšela, že podle nějakého výzkumu veřejného mínění, pokud by bylo teď referendum o našem vstupu do Evropské unie, osmdesát procent lidí by hlasovalo proti. Co si o tom myslíte?“ Sokol odvětil: „Mnozí lidé si vůbec neuvědomují, co je ve hře. A když pak v médiích několik týdnů čtou, že Evropa nefunguje, tak v tom výzkumu řeknou ne. Kdyby se o tom hlasovalo, asi by byl výsledek jiný. Ale je možné, že přesto všechny úspěchy, které Evropa měla a má, mnozí nevidí, nebo je považují za samozřejmost. Vždyť se podívejte kolem sebe. Třeba tahle budova knihovny by bez evropské podpory nestála. Ale spousta lidí, která je zvyklá jen koukat na televizi a nemyslet, tohle nevidí,“ domníval se.

A dal příklad ovlivnitelnosti některých lidí televizními zprávami. „Byl jsem na návštěvě v Paříži, kde mám provdanou dceru. Potkal jsem tam jednoho Libanonce, který se mě ptal, odkud jsem. Říkám - z České republiky. Vytřeštil oči a pak povídá – jak můžete žít v tak strašné zemi, kde ten blázen vystřílel celou hospodu. Nejdříve jsem nechápal a pak si vzpomněl na střelce v Uherském Brodu. A uvědomil si, že to je jediné, co o naší zemi ví. Takhle to funguje,“ konstatoval.

Není dobré házet všechny do jednoho pytle

Mladý muž s copánkem se profesora zeptal, jak se dívá na rozdělení světa podle Huntingtona, a jestli současná situace není důsledek střetu civilizací. Kdy se na Ukrajině střetává západní a pravoslavná civilizace a příliv uprchlíků je důsledek absence ústředního státu v islámské civilizaci. „Mně se to zdá problematické v tom, že až příliš hází lidi do jednoho pytle. Islámské země nejsou ve skutečnosti jednotné. Ale sudy prachu s vnitřním napětím,“ uvedl Sokol. Zvláštní razanci v islámském světě má napětí mezi městy a venkovem. „Protože je tam městská kultura slabá, tak to většinou prohraje. Arabské jaro bylo upřímné hnutí městských lidí, kteří věděli, co nechtějí, ale neměli ponětí, co chtějí. Tak to rozvařili. Pak nastala zpětná vlna lidí, co se modernity bojí a drží se jako klíšťata toho starého uspořádání,“ vypozoroval. Za velké nebezpečí považuje některé země označovat za říše zla. „Tak to není. Žijí tam miliardy lidí a musíme tam hledat spojence, a ne je všechny označit za nepřátele. V blízkovýchodních zemích jsou stovky, možná tisíce fanatiků, ale jsou tam miliony normálních lidí. Pokud se podaří jim pomoci udělat si pořádek doma, tak tam rádi zůstanou. Dělení na říše dobra a zla je nebezpečné,“ řekl Sokol.