„V zásadě jsme zvyklí pracovat v krizích. Pro nás krizová situace je asi přece jenom o něco běžnější než pro člověka, který dělá nějaké klidnější občanské zaměstnání tady ve střední Evropě, takže nás to, řekl bych, tolik nepřekvapilo. Jsme zvyklí být akční, když se zhoršuje, jsme zvyklí hledat řešení vlastně v různých, velmi složitých momentech, a navíc – to je asi vlastně důležité – my jsme byli poměrně hodně digitalizováni, protože pracujeme ve 25 zemích po světě. Tak celé naše finanční, ale i obsahové řízení probíhá elektronicky,“ poznamenal Pánek k tomu, jak Člověk v tísni přežíval v době koronavirové.

Následně se rozmluvil o tom, jak vyhřezly nedostatky v rozvojových zemích právě v souvislosti s covidem: jako je nedostatek zdravotní péče, jako je těžký přístup k vodě, k základním potřebám. Co všechno pandemie odhalila? „Není tam tolik starých lidí – ať to zní cynicky, kolik máme my tady, v rozvojovém světě, takže ta úmrtnost v loňském roce i v letošním procentuálně byla menší než ve vyspělých zemích. Na druhé straně, a to vidíme třeba z letošního jara, když dojde k tomu plošnému šíření, nepodaří se zastavit včas to komunitní skokové šíření, jako se to stalo v Indii, tak ta pandemie vlastně pohltí celý ten stát a podle nějakých posledních informací asi téměř přes dvě třetiny lidí v Indii mají protilátky. To znamená, že měli covid, a tomu také odpovídají ty odhady počtu úmrtí, které jdou do milionů. Ale v zemích, kde jsme byli my, tak to byl mix informací. Lidé mají málo informací, nevědí, čemu věřit, jestli je to opravdové, jak moc to brát vážně...“ zmínil Pánek. 

Své řekl i k tomu, zda někdy narazil na takový moment, kdy si říkal, zda má smysl v některých misích pokračovat. „V době covidu velmi dobrá otázka. Začnu tou, co s našimi kolegy a kolegyněmi. Je potřeba si uvědomit, že my se snažíme, aby co nejvíc těch lidí byli lidé místní. To znamená, ten poměr je zhruba 1:15. Na jednoho vyslaného člověka tady odsud je přibližně patnáct místních. A tam, kde to jde, tak zastávají i poměrně vysoké pozice. V některých zemích je to těžší, jako například v Afghánistánu nebo ve východním Kongu, v některých zemích existuje poměrně vzdělaná skupina mladých lidí, kteří vlastně snadno mohou dělat to, co třeba Češi a Češky. Takže ti jsou tam doma a ti tam doma zůstali. A pokud pracujete nějak dlouhodobě, tak se snažíte, aby síla, znalost, schopnost ty věci řídit, zůstávala mezi místními. A aby naše potřeba byla skutečně jenom supervizní a nějaká vlastně dohledová,“ sdělil Pánek, že v době koronavirové se vrátilo několik desítek kolegů a kolegyň do Evropy.