Francesco Sisci byl prvním cizincem přijatým do studijního programu Čínské akademie společenských věd. Žije v Pekingu, je dlouholetým přispěvatelem Asia Times a nyní se vydal do Vatikánu, kde hovořil se samotným papežem.

Papež František se v rozhovoru vyjádřil, že k Číně chová veliký obdiv. Ne k ideologiím, nýbrž k jejímu lidu, k její neuvěřitelně dlouhé historii a schopnosti čelit realitě. Existuje mnohé, co bychom se od Číny, která se v současnosti vlastně poprvé naplno otevírá zbytku světa, mohli přiučit.

„Pro mě Čína vždy byla výchozím bodem velikosti. Ohromná země. Ale více než jen země, ohromná kultura, s nevyčerpatelnou studnicí moudrosti,“ vyjádřil svoje mínění o Číně papež František.

Čínu vnímá jako zemi, která byla dlouho uzavřená, plná krásy a moudrosti, s historií delší, než si umíme představit. Dokonce se někde doslechl, že to byl Marco Polo, kdo do Itálie z Číny přinesl nudle. „Takže to byli Číňané, kdo je vymyslel. Ale nevím, jestli je to pravda, to říkám jen tak na okraj.“

Důležité je však nebát se a otevřít dialog. Ten je totiž základem pro spolupráci. Pokud spolu nebudeme komunikovat, nikam se nedostaneme. Dialogem však nemyslí, že by v něm měli být vítězové a poražení, pouze se jeden od druhého učit a uvědomit si, že je před námi ještě dlouhá cesta. „Západní svět, východní svět a Čína, ti všichni mají kapacitu na udržení míru a stability a sílu toho dosáhnout. Musíme najít cestu; vždy skrze dialog, jiná neexistuje.“

Celý rozhovor zde

„Poznání vzniká skrze dialog. Opravdu stabilní mír vzniká skrze dialog. Dialog není způsob, jak dosáhnout kompromisu, půl dortu pro tebe, zbylou půlku pro mě. To se stalo v Jaltě a všichni jsme viděli výsledky,“ kritizoval papež konferenci po druhé světové válce, kdy došlo k rozdělení Evropy na východní a západní.

Řeč přišla i na stárnutí populace a nedávno zrušenou čínskou politiku jednoho dítěte. Papež zhodnotil, že je nutné se stárnutí populace nějak postavit, jelikož například v Itálii je přirozený přírůstek obyvatel již negativní. Podotkl, že mu přijde, že i Čína si tuto skutečnost uvědomuje a „otevírá se novým možnostem“.

Hlavní je však nelpět na vlastní minulosti, vyrovnat se s ní a jít dál kupředu. A to jak pro jednotlivce, tak i pro celou civilizaci. A proto vkládá do Číny velké naděje a tvrdí, že není nutné se jí bát. Stačí jen komunikovat, jelikož civilizace s tak obrovskou historií, kulturou a vědomostmi má světu opravdu mnoho co nabídnout. Moudrost se totiž kumuluje, ale ideologie jsou pomíjivé.