„Mě spíš překvapilo, že ty otázky, co jsem dostávala já jako žena, nedostávali muži. Z toho jsem byla hodně překvapena,“ prohlásila Danuše Nerudová v rozhovoru s Markétou Pekarovou Adamovou v jejím podcastu Oko na punčoše. Mužských kandidátů se prý na děti nikdo neptal. Pekarová na slova Nerudové reagovala s tím, že tohle se jí i dalším političkám děje běžně.

Před kampaní byla Nerudová toho názoru, že Česká republika je na ženu prezidentku připravena, po kampani však změnila názor. Ukázalo se to podle ní na veřejném prostoru. Jak se do budoucna na ženu prezidentku připravit lépe, je podle ní cestou uvědomění si, že podmínky pro ženy a pro muže v Česku přece jen nejsou stejné. „Filtr, přes který se díváme, je zcela odlišný pro muže a pro ženy,“ říká. A vysvětluje, že často to není ani chyba mužů, ale spíše žen: „Kdybyste se mě zeptali na ty hejty, tak ty největší hejty chodí od žen, nikoli od mužů.“ přiznává. Pekarová k tomu dodává, že to pro českou společnost je ostuda, že se v roce 2023 mezi nejvyššími politiky nachází tak málo žen.

Cestou k většímu počtu žen na předních pozicích v politických stranách podle Nerudové není změna ženského chování, aby se více připodobnily mužům. „Žena si nemusí vybrat, jestli bude političkou, nebo matkou. Žena může být matka i politička. Máme o tom krásné příklady a ukázky ve Finsku nebo v Estonsku. Prostě skloubit to jde, je to jenom o nastavení systému a o podpoře dalších žen,“ říká. Problém vidí v nesoudružnosti českých žen, které obvykle jdou samy proti sobě, byť by se spíše měly podporovat a být pro ostatní inspirací. Aby žen v politice bylo víc, si dle jejích slov přejí i někteří muži. „Velmi často jsou větší feministé než některé ženy, které jsem potkala.“ Samotná nálepka feministy či feministky nicméně není důležitější než to, zda člověk doopravdy něco pro ženy dělá a podporuje je.

K rozhodnutí, že bude kandidovat, došla i díky covidu. Během koronavirové krize, kdy byla rektorkou Mendelovy univerzity v Brně, dle svých slov často musela činit i rozhodnutí, která neměla oporu v legislativě. V oné těžké době se podílela na založení platformy KoroNerv-20. Ta měla spojovat osobnosti z různých sfér a dávat jim prostor ke sdílení nápadů na řešení pandemie koronaviru. Díky tomu si Nerudová uvědomila, že je lepší se na věcech aktivně podílet, než sedět v koutě.

„A to bylo to, co mě vedlo k tomu, že jsem dospěla k tomu, že to asi nikdy nezlomíme a že budu muset jít osobním příkladem a porvat se s tou kampaní a s kandidaturou, tak, abychom někdy měli ženu prezidentku,“ vysvětluje své rozhodnutí. Kandidatury nikdy nezalitovala a o odstoupení také neuvažovala, a to i přesto, že to podle ní byla nejšpinavější kampaň za posledních dvacet let. „Jinými slovy: co tě nezabije, to tě posílí,“ doplňuje Pekarová. Pro budoucí kandidátky na prezidenta Nerudová radí, že někdy se vyplatí dát si klapky na uši a řídit se vlastním svědomím a instinktem.

„Politika je úplně stejně špinavá v akademické sféře jako ta politika na celorepublikové úrovni. Je to vlastně úplně stejné, jde jen o řádově nižší rozpočet těch univerzit a státu,“ prohlašuje Nerudová. I to je podle ní důvodem, proč se někteří akademici na chodu univerzit nechtějí podílet. Na to, že se na univerzitách hospodaří s poměrně velkými penězi, které jsou placené daňovými poplatníky, stát málo sleduje, zda jsou využívány efektivně. Rozpočty univerzit by podle Nerudové měly být v rukou profesionálního managementu. Pomohlo by to vysoké školy „odpolitizovat“.

Na chodu domácnosti se Nerudová podílí s manželem. Sdílejí společný mindset, že radši budou pracovat a vydělají si peníze, aby si na věci, které je nebaví, mohli najmout lidí. Pro děti měla dříve chůvu, i teď má stále paní na uklízení. I v tom vidí návod na skloubení kariéry a rodiny.

„Je to hodně právě i o tom, aby ti muži po nás ženách nechtěli takovou tu dvojí směnu. Že přijdeme z té práce a zároveň přicházíme do druhé směny, kde odvádíme tu druhou práci,“ souhlasí Pekarová. Přiznává však, že uklízení jí přináší relaxaci v tom, že za sebou vidí výsledky.