Slavný citát z Verneovy knihy dobře vystihuje debatu okolo chystané novely zákona o televizních poplatcích. Již dosluhující generální ředitel ČT Petr Dvořák požadavky na jejich zvýšení vznáší dlouhodobě. Také nově zvolený generální ředitel České televize Jan Souček hned po svém nástupu informoval veřejnost, že k jeho prvním krokům bude patřit snaha o zvýšení tzv. koncesionářských poplatků, jejich fixace už nikoli na vlastnictví televizního přístroje, nýbrž na odběr elektrického proudu, čímž chce dosáhnout podstatně většího počtu povinných poplatníků „televizní daně“ (sice se o daň v klasickém slova smyslu nejedná, jde o veřejné finance plynoucí mimo rozpočet přímo od občana na konto ČT, ale „daň“ z poplatku činí skutečnost, že je uvalena zákonem a víceméně plošně.

Jan Souček mluví o tom, že jen s vyššími příjmy z tohoto zdroje dokáže plnit zákon o ČT, jmenovitě jeho § 2, kde je výčtem definován obsah povinností mediální veřejné služby v ČR (zda to činí ČT dnes, je na jinou debatu). Pan ředitel zjevně nevzal v úvahu širší souvislosti. Přichází s požadavkem dalšího zatížení domácností v době ekonomické krize, zvyšování nákladů na základní životní potřeby, léky, potraviny, energie atd., což zatěžuje naše občany nečekaně citelně. Požadovat v této situaci zvýšení televizní „daně“ podle některých výpočtů o cca třetinu (z dnešních 135 na 180 Kč měsíčně), podle jiných na cca dvojnásobek (zazněla i čísla vyšší než 240 Kč měsíčně), je přinejmenším neuvážené a sociálně necitlivé.

Nyní, víc než dříve, by bylo třeba právě s ohledem na sociální stratifikaci obyvatel uplatnit diferencované přístupy. Jeden z podobných představil už před časem novinář Martin Komárek. Podle něj je třeba nikoli zvýšení, nýbrž snížení koncesionářského poplatku, které by vedlo k jasnější definici, co je opravdu nezbytná součást veřejné služby v médiích, a co jen byznys pro televizní manažery. Jistě se shodneme na tom, že pod onu veřejnou službu v médiích zahrneme vysílání pro menšiny, kulturu, dětské pořady, edukaci, a především objektivní a nestranné zpravodajství a publicistiku. Zejména to poslední by zasloužilo zvláštní pozornost.

Překvapivě nikoli z lůna parlamentní opozice, nýbrž od mimoparlamentní strany PRO Jindřicha Rajchla přichází iniciativa jdoucí čelně proti pětikoaliční snaze jít českotelevizní „nenajedenosti“ na ruku. PRO předkládá návrh na selektivní úpravu pravidel placení koncesionářských poplatků za Českou televizi. Ten počítá s osvobozením od placení poplatků pro starobní a plně invalidní důchodce, matky samoživitelky do 26. roku dítěte (obdoba jako u sociálního a zdravotního pojištění pro studující), lidi s čistým příjmem nižším než 3násobek životního minima (dosud zákon stanovil jen 2,15 násobek), či nezaměstnané po dobu prokázané nezaměstnanosti. Osvobození od poplatku je směřováno i na lékařská, léčebná a lázeňská zařízení bez ohledu na jejich vlastnickou strukturu, na sociální zařízení (dětské domovy, domovy seniorů, zařízení paliativní péče atd.), a také instituce zřízené státem za účelem veřejné služby (armáda, policie, záchranná služba).

Na první pohled nečekaný návrh může zejména sociálně slabším skupinám pomoci překonat část zátěže, kterou na ně nakládají tzv. konsolidační opatření vlády.  Jak vidíme z čerstvé kauzy s mnohamilionovými průzkumy, které si ČT zadává po léta pravidelně u stejné agentury, je na místě úvaha, jestli přesně na tohle má veřejná instituce vynakládat zvýšené peníze z televizní daně. Zda by zkrátka nebylo solidnější a lidem prospěšnější říci si tu slavnou větu z titulku.