Informací o udílení Krameriových cen za nezávislou žurnalistiku jsme v předchozím Týdnu v médiích předskočili referování o cenách jiných, které také stojí za zmínku. „Tento nedostatek chci dnes napravit informací o tom, že před pár dny byly rozdány ceny Unie českých spisovatelů, jež jsou udělovány už od roku 2006. Samotná Unie byla založena v roce 2001 jako občanské sdružení, dnes zapsaný spolek, a dlouhá léta byl její ústřední tváří Karel Sýs. Zakladatel, básník, spisovatel a břitký novinář však letos v srpnu naše řady opustil, nicméně unie se i tak rozhodla každoroční vyhlašování cen nevynechat a už přinejmenším z úcty k zakladateli Karlu Sýsovi je uspořádat. Na mně teď je, abych vám řekl jména laureátů, protože oni jsou často na pomezí literatury samotné, ale často i žurnalistiky, politiky či publicistiky,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Výčet oceněných začíná významnou publicistkou, původní profesí právničkou. „Jde o Ladislavu Chateau, kterou mezi vybrané zařadila Unie českých spisovatelů za dlouholeté vynikající výkony v oblasti kulturní publicistiky. Je to mimochodem také dáma, která měla velmi blízko k manželům Kunderovým a napsala o Milanu Kunderovi řadu zajímavých statí a připravila řadu rozhlasových pořadů. V naší mediální krajině je to poměrně vzácný úkaz. Je to velmi kultivovaná dáma, velmi kultivovaně myslící i píšící, což však neznamená, že by neměla názor. Znamená to jenom, že ho umí podat tak, aby dozněl do správných uší správným způsobem, když to řeknu trochu zjednodušeně,“ poznamenává mediální analytik. Mezi letošní laureáty se zařadil i tanečník, choreograf, režisér a pedagog Petr Zuska, v letech 2002–17 umělecký šéf Baletu Národního divadla v Praze. „Unie oceňuje osobnosti napříč společenským spektrem. Navíc Petr Zuska se v posledních letech projevuje jako autor, písničkář a básník, takže je i literátem,“ připomíná.
Odborník na pohybovou medicínu je hotový autor
Jste pro zvýšení a rozšíření poplatků za Českou televizi a Český rozhlas?Anketa
Dalším laureátem se stal Josef Urban, autor na pomezí scenáristiky, dokumentaristiky a publicistiky. „Jeho díla prošla s úspěchem filmovými plátny, ať už to byl ‚Habermannův mlýn‘, ‚Tenkrát v ráji‘ nebo ‚7 dní hříchů‘. V posledních letech se zabývá zejména investigací v oblasti hranic Albánie a Černé Hory v horách, které se jmenují jakoby náhodou Prokletije, Prokleté. Před více než dvaceti lety v čase vrcholení etnických třenic na Balkáně došlo k tomu, že se tam při výletu do těchto hor ztratili tři čeští studenti, a žádné pátrání nevedlo k výsledku. Na pana Urbana jako slovutného autora literatury tohoto typu se obrátila matka dvou z těchto studentů a požádala ho, aby se pokusil dobrat pravdy. Josef Urban o tom napsal dvě prozaicky stylizované, ale v podstatě dokumentární knihy, které se jmenují ‚Návrat do Valbone‘ a ‚Stíny Valbone‘. A za tyto dvě knihy, v nichž obnažil velký kus dosud neznámých reálií tohoto příběhu, dostal cenu Unie českých spisovatelů,“ vysvětluje mediální odborník.
Na cenách je znát rozkročenost mezi žánry a názory
Cenu obdržela i novinářka Monika Hoření, kterou znáte z levicového tisku, v němž působí dlouhá léta. Nejprve v Haló novinách a nyní v týdeníku Naše pravda, kde je zástupkyní šéfredaktorky. Píše analytické články, velmi zajímavé rozhovory a další texty, v nichž se nikterak nestydí – jak se říká – přiznat barvu. To znamená, že vstupuje do ringu jako člověk, který je vybaven nějakou svojí idejí a představou a nebojí se o ni bojovat a brát. A to je v našich oportunistických mainstreamových novinářských kruzích velice řídké. Většinou v nich vidíme klouzající a kličkující plazy, kteří mění názory jako ponožky podle toho, jaký politický vítr zrovna vane. To se o ní opravdu říci nedá. Tak možná i za tuto tvrdošíjnost cenu Unie českých spisovatelů obdržela. Letošní ročník jasně ukázal, že rozkročenost mezi žánry a různými názorovými trendy je v oblasti udělování cen Unie českých spisovatelů patrná. Je to určitě vítaný trend a do budoucna se dá očekávat jeho pokračování a možná i prohlubování,“ domnívá se Petr Žantovský.
Psali jsme:
Čas od času si v této rubrice zahrajeme na hitparádu a vyzdvihneme nejlepší článek týdne. „Tentokrát a už poněkolikáté si toto ocenění vysloužil Thomas Kulidakis komentářem na Lidovkách pod titulkem ‚Rozpočtová klauniáda korouhvičky Pražského hradu prezidenta Pavla. Odvahu postavit se mocným nenašel‘. To je první opravdu otevřená analýza postavy generála prezidenta, která zazněla v mainstreamových médiích. Až dosud se kolem něj našlapovalo s až posvátnou úctou, jako kdyby na začátku svého příjmení neměl P, ale H. Ostatně on se také zdatně prezentoval jako následovník toho s příjmením začínajícím na H. Jezdil na koloběžce a provozoval podobná šprťouchlata. Ale bylo to směšné. Lidé, co pamatovali Havla jako reprezentanta protestu proti komunismu, si při pohledu na Pavla jako reprezentanta toho nejtužšího komunismu, vojenského a špionského, museli zoufat,“ nepochybuje mediální analytik.
Příjmy a výdaje nejsou realistické. Přesto podepsal
Thomas Kulidakis v komentáři rozebírá konkrétně to, co se dělo kolem Pavlova podpisu zákona o státním rozpočtu. „Bizarní už je jen to, že o podpisu informoval pouze přes sociální sítě, aby, jak Kulidakis velmi správně píše, měl zaručeno, že se ho nikdo na nic nezeptá. Člověk by čekal tiskovou konferenci na státnické úrovni, když byl rozpočet vždy vnímán jako nejdůležitější zákon roku a navíc když tentokrát Pavel napínal veřejnost, jak se rozhodne. Ale to od nynějšího prezidenta očekávat nemůžeme. Samozřejmě bizár je i v samotném obsahu. Prezident řekl: ‚Mé výhrady k návrhu směřují k tomu, že část předpokládaných příjmů a výdajů není realistická.‘ Jak tedy mohl podepsat rozpočet, který není postaven na realistických číslech? Tím spíš, že mu jeho vlastní poradci radili rozpočet nepodepsat právě proto, že ta čísla nejsou realistická,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Další výhrada, kterou Thomas Kulidakis zmiňuje a která je věcně velmi namístě, že rozpočet stojí na ještě neexistujících zákonech. „To je dost neuvěřitelná situace. Je to podobné, jako by v roce 1960, kdy jsme dali do ústavy vedoucí úlohu strany a kdy se zároveň tehdejší prezident Antonín Novotný prezentoval jako ten, kdo dovede zemi ke komunismu, začalo platit každému podle jeho potřeb, nikoli podle jeho zásluh. Však si na to heslo mnozí ještě vzpomenou. Stavělo na představách, na tezích, na idejích, na jakýchsi interních plánech, o nichž možná i zainteresovaní dopředu vědí, že nebudou fungovat. Vzpomeňme si na Mirka Topolánka, který před volbami v roce 2006 mával onou slavnou Modrou knihou ODS s programem pro jednotlivé resorty. Ovšem po vyhraných volbách už říkal, že dopředu věděl, že mnohé záměry z Modré knihy nebude moci uskutečnit. Pak se nabízí logická otázka, proč je tedy sliboval,“ upozorňuje mediální odborník.
Petr Pavel možná není loutkou pouze v rukou vlády
U Petra Pavla se stejně tak logicky nabízí otázka, proč vzhledem k jím samotným uvedeným výhradám zákon o státním rozpočtu podepsal. „Přitom ho podepsat nemusel, mohl ho nechat takzvaně vymlčet. Pokud by se k němu v zákonné lhůtě nevyjádřil, tak by se zákon stal i tak platným. Nemusela by nastat taková ne vždy důstojná procedura přehlasovávání prezidentského veta v Poslanecké sněmovně. Je to tak, jak píše Kulidakis, že prezident je loutkou v rukou vlády. Já bych ještě tak lehce naznačil, že možná také někoho za tou vládou. Že to není jenom naše vláda, že jsou tady nějaké mezinárodní kruhy,“ naznačuje Petr Žantovský, že zdaleka ne všechna prezidentova rozhodnutí musejí vzejít jen z jeho hlavy.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Koneckonců nejen v Kanceláři prezidenta republiky mohou být lidé, kteří Petra Pavla ovlivňují. Minimálně mám na mysli Petra Koláře. Ten zájem, aby Česko zůstalo kolonií, byl potvrzen, podepsán, byl prezidentem velmi trapně zdůvodňován a naše země vstoupila do řady se zeměmi, které jsou nedůvěryhodné, nesvéprávné a závislé celou svojí existencí na někom úplně jiném. Uvidíme, jak to bude vypadat zanedlouho, až do úřadu nastoupí nový americký prezident Donald Trump. Ale americká politika je do té míry sobecká a egocentrická, že nebýt toho, že měl Trump kdysi za manželku Češku, tak by bylo docela snadné si představit, že by si pletl tak jako mnozí Američané Česko a Čečensko. Takže se na nějaké spásy zpoza oceánu nelze spoléhat. Spíše čekejme ostražitě a pozorně,“ nabádá mediální analytik.
Klišé o televizních moderátorech postavili na hlavu
Závěr dnešního Týdne v médiích bude, tak jako v poslední době bohužel docela často, patřit vzpomínce na člověka, který nás opustil v neděli 15. prosince. „Byl po mnoho let významnou postavou českých médií, skoro se dá říci několik desítek let. Jedná se o moderátora Zbyňka Merunku, kterého si mnozí pamatují především jako toho člověka, který zahajoval vysílání televize Nova v únoru 1994 spolu s Evou Jurinovou. Dlouhá léta to byla jedna z důležitých tváří té televize, jíž dával zvláštní ráz a charakter. A to navzdory tomu, že se často uhnízďuje taková představa, že moderátor musí být mladý, vyskákaný sportovec nebo vnadně obdařená dáma či slečna spíše nižšího věku,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Toto klišé postavili oba moderátoři na hlavu. „Samozřejmě pod velením Vladimíra Železného, který tu televizi rozjel a také dlouho řídil. Najednou jste viděli dva dospělé, v té době už více než 40leté lidi, kteří velmi seriózním a velmi kvalifikovaným způsobem moderovali zpravodajství televize Nova. Byl to pro televizi šťastný výkop, protože čeští diváci byli zvyklí na určitý způsob moderace, tehdy se říkalo hlasatelování, z obrazovek Československé televize. To bylo hodně vzdáleno reklamně rychle vyhlížející realitě dneška. Bylo to takové usedlejší, bylo to seriózní, zakládalo si to na určité stabilitě projevu a myslím si, že těm dvěma – Jurinové i Merunkovi, ani jeden z nich už není mezi námi – se tehdy povedlo na tuhle nit velice důstojně, byť v absolutně nových podmínkách, navázat,“ chválí mediální odborník.
Jedna z důležitých postav vytváření mediální scény
Zbyněk Merunka předtím dlouhá léta působil v zahraniční redakci Československého rozhlasu. „To bylo tak trochu i symptomatické, protože v zahraničních redakcích byli tenkrát umístěni zajímaví lidé, kteří měli pramálo společného s tehdejším režimem. V té době jsem studoval žurnalistiku a do rozhlasu jsem chodil na praxi do Zrcadla kultury, ale všechny tyhle lidi si pamatuji. Pamatuji si, když rozhlas měl vynikající pověst víceméně nejnezávislejšího média v tehdejších podmínkách. Byl to způsob, jak nepřekročit svůj vlastní názorový stín a zároveň si udržet profesi. Myslím si, že odchodem Zbyňka Merunky odchází zase jedna z důležitých postav vytváření české mediální scény po roce 1989. A nevidím nějak příliš mnoho osobností, které by tyto lidi mohly nahradit beze zbytku a stejně kvalifikovaně,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Rozhodl se prezident Petr Pavel správně, když podepsal zákon o státním rozpočtu navzdory jeho nerealistickým příjmům a výdajům?
autor: Jiří Hroník
