Evropská komise představila námět zákona, který prý „má chránit nezávislost a pluralitu médií“ a nese pracovní název „Media Freedom Act“.

Jak už jsme si zvykli, i za touto plíživou orwellizací veřejného prostoru stojí eurokomisařka Věra Jourová. Ta si přisvojila mediální prostor jako hřiště, na kterém dokonale předvádí, proč přesně by měla zaniknout celá EU, a to bez náhrady. Dnes už nejde o nic menšího, než o základní lidská práva a svobody, které chce Jourová a jí podobní v Evropské komisi postupně salámovou metodou likvidovat.

Vsadil bych se, že časem nezůstane jen u médií. To je jen testovací balónek. Můžeme se snadno dočkat toho, že EU/EK bude rozhodovat o tom, kolik lidí kde bude moci studovat vysokou školu (prvotní kroky v tom směru už jsou obsaženy v tzv. Boloňské dohodě, která předpokládá procentuální počet vysokoškoláků v signatářských zemích). Nebo kolik a do jak vysokého věku bude muset pracovat senior, než se dočká (v „ideálním“ případě nedočká, neboť je to přece zátěž pro veřejné rozpočty) nějaké penze. I v tomto směru už se konají rázné kroky, vede se overtonovská „diskuse“ o tom, že člověk by měl být plně pracovně aktivní do 70 let, někde jsem se dočetl, že dokonce do 75 let. A takových příkladů bychom našli mnoho. EU si po vzoru Velkého Bratra nárokuje rozhodovat o všem, co jednotlivec smí a nesmí konat, co si smí a nesmí myslet.

Leč zpět k tomu zákonu. Nová legislativa by prý měla umožnit lépe chránit média před politickým tlakem, vnést do jejich vlastnictví transparentnost a zajistit stabilní financování veřejnoprávních médií. „V posledních letech jsme zaznamenali různé formy nátlaku na sdělovací prostředky. Nastal čas proti tomu zakročit,” uvedla Jourová. Legislativa má údajně nastavit podmínky pro nezávislá média tak, aby byla schopná vykonávat svou zásadní demokratickou funkci. Cílem je „chránit redakční nezávislost, zamezit politickým a finančním tlakům a zajistit dobře fungující evropský mediální trh“. Nová nezávislá Evropská rada pro mediální služby, složená z národních orgánů pro sdělovací prostředky, pak bude radit Evropské komisi ohledně implementace pravidel a konkrétních situací v jednotlivých státech. Dovětek: další pěkná řádka trafik pro ty, kdo nechtějí nebo neumějí pracovat!

Nový zákon klade speciální důraz na ochranu veřejnoprávních médií před politickým tlakem, protože hrají zásadní roli při informování občanů. „V Evropské unii už dlouho chybí právní rámec, který dostatečně zajistí nezávislost médií,” uvedl Marcel Kolaja (Zelení/EFA, Piráti), který se tématu ochrany tisku věnuje.

Jak to je s „politizací“ veřejnoprávních médií?

Zpráva o stavu právního státu 2022 vydaná výše řečenou Evropskou komisí v červenci poukazuje na to, že v několika zemích EU stávající pravidla nezaručují nezávislost veřejnoprávních médií dostatečným způsobem. Jednou z nich je i Česko, ve kterém dle zprávy společně se Slovenskem a Kyprem existuje riziko politizace jmenování a odvolávání vedoucích pracovníků a členů představenstva. Komise proto chce zavést záruky na ochranu redakční nezávislosti. „Stát by neměl zasahovat do rozhodování redakcí. Veřejnoprávní média se nesmí stát propagandistickým kanálem jedné strany. Chceme, aby členské země zavedly do zákona objektivní kritéria pro jmenování manažerů a správní rady,” řekla k tomu Jourová.

Možná by bylo lepší, kdyby se „odborníci na média“ typu Jourové či Kolaji napřed seznámili s reálným stavem toho, jak veřejnoprávní média ve vztahu k politické scéně v evropských zemích fungují.

Tak například ve Velké Británii, kterou často uvádíme ve spojitosti s médií veřejné služby, je realita tato: Základní organizační pravidla a strukturu rozhlasové a televizní organizace British Broadcasting Corporation (BBC) stanovuje Královská charta (Royal Charter BBC), která definuje BBC jako organizaci, která uzavírá s vládou Rámcovou Dohodu (Framework Agreement) o konkrétních úkolech, které má plnit. Hle: s vládou! Někdejší Radu guvernérů (Board of Governors) od roku 2006 nahradil dvanáctičlenný řídící orgán, který nese jméno BBC Trust. Ten je součástí nejvyššího řídícího mechanismu, k němuž patří také Výkonná rada (Executive Board). Členové Trustu jsou jmenováni vládním výnosem, formálně vyhlášeným „ve jménu a s doporučením tajné rady Jeho Veličenstva“ (by and with the advice of His Majesty's Privy Council). V praxi to znamená, že nominace jsou předjednány ve vládě a v parlamentu s opozicí, přičemž tato vládní rozhodnutí, oficiálně vydávaná králem, připravuje Ministerstvo pro kulturu, média a sport, které je pro BBC hlavním partnerem při uzavírání Rámcové dohody. Z uvedených faktů plyne, že celé fungování BBC je úzce navázáno na vládu a parlament, dokonce i na královskou korunu.

Nebo Francie: Vrcholné mediální pravomoci má tam orgán státní (sic!) správy s názvem Nejvyšší audiovizuální rada CSA (Le Conseil supérieur de l'audiovisuel). Ve Francii jsou média veřejné služby navázána na exekutivu velmi těsně. Projevuje se to například v tom, že vrcholná kontrola a správa médií veřejné služby, mezi něž patří France Télévisions, Radio France, vysílání pro zahraničí France Médias Monde, Arte-France a Institut national de l'audiovisuel INA (což je archivní a badatelské pracoviště podobné českému Národnímu filmovému archivu), směřují k orgánu státní správy CSA. Čtrnáct členů správní rady France Télévisions tvoří dva členové parlamentu jmenovaní příslušnými kulturními výbory dolní a horní komory, tj. Národního shromáždění a Senátu, pět zástupců státu (zákon nespecifikuje, která část exekutivy tyto zástupce jmenuje, v praxi jsou to úředníci ministerstva kultury, financí, hospodářství nebo Státní rady), pět nezávislých osobností jmenovaných CSA s mediální kvalifikací, z toho musí být jeden zástupce spotřebitelských asociací dle spotřebitelského zákoníku a dva zástupci zaměstnanců státních podniků.

Trochu jinak je to v Německu. V Německu působí deset vysílatelů veřejné služby (9 stanic ARD, 1 ZDF), každý je zřízen jiným zákonem a má různé organizační parametry, nelze tedy mluvit o nějakém jediném „německém modelu“ veřejnoprávních vysílání a jejich mediálních rad. Některé společné zásady a principy tu jsou. Vrcholové řízení a kontrola všech deseti vysílatelů veřejné služby má téměř stejnou strukturu, která se skládá ze tří navzájem propojených složek – Rundfunkrat (rozhlasová a televizní rada – dále jen vysílací rada), Verwaltungsrat (správní rada) a Intendant (generální ředitel/správce). Do vysílacích rad mají právo nominovat své zástupce parlamentní politické strany, v některých případech i vláda, dále profesní svazy a odbory, přičemž největší počet členů do vysílacích rad nominují zájmové a občanské organizace, církve a regionální sdružení. Počet členů vysílacích rad se případ od případu liší – od 26 členů Radia Bremen až po 77 členů televizní rady druhého celostátního programu ZDF. Jak vidno, i v Německu je vazba na státní sektor velice úzká.

Ale přesto Jourová o třech výše uvedených státech nehovoří jako o těch, kde hrozí či dokonce probíhá „politizace veřejnoprávních médií“. To, že Jourová a spol. tato fakta zatajují, znamená, že je buď neznají, nebo to činí záměrně. Obě možnosti jsou hrozné a stejně nebezpečné.

Komu patří soukromá média?

Mediální zákon řeší také problematiku vlastnictví médií. Podle Jourové je v tomto případě zásadní transparentnost. „Občané by měli vědět, kdo za médii stojí. To je zvláště důležité pro média poskytující zprávy a aktuální události, protože tato média informují občany a utvářejí jejich veřejné mínění. Žádáme proto tato média, aby zveřejňovala informace o svých vlastnících: přímých, nepřímých a skutečných vlastnících,” uvedla eurokomisařka. To jsou věru zlatá slova. Jenomže asi byla míněna jinak, než jak by se jim dalo rozumět.

Příklad z historie. Za první republiky byly v Československu jen dva druhy médií – rozhlas, který byl státní, a tisková média. Ta měla vesměs jasně čitelného vlastníka. Byla to buď některá politická strana, nebo subjekt na ni viditelně navázaný (akciovka atd.). Tak Právo lidu ovládali sociální demokraté, Rudé právo komunisté, České slovo národní socialisté, Venkov agrárníci, Národní politiku národní demokraté. Trochu stranou stály Lidové noviny, ale o těch zase každý věděl, že do nich pod značkou píše prezident Masaryk a Lidovky hájí politiku Hradu. Bylo to tedy krásně přehledné a jasné. Kdo jaké zájmy prosazuje, takové vydává noviny. Neexistovalo, aby třeba Viktor Dyk, pravičák z Národní politiky, přeběhl třeba do Práva lidu. Což je jev, který se dnes děje běžně. Jednu sezónu vidíte tzv. liberálního novináře v Právu, napřesrok v Mladé frontě Dnes, pak zase v nějaké televizi či na webu, a nikoho to neudivuje. Protože zde vznikl po roce 1989 mýtus „nezávislosti“, takže je vlastně jedno, zda si nějaký novinář něco myslí, případně pro koho pracuje. Mně je stokrát sympatičtější transparentní vazba MAFRY na Andreje Babiše a Economie na Zdeňka Bakalu. Aspoň hned vím, čí názory čtu.

Vzpomínám si na bezprecedentní kauzu z přelomu století. Tehdy byl na tapetě zákaz křížení vlastnictví. Když tehdy přidělila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání licenci k provozování celoplošného rádia Alfa (dnes Impuls) Vladimíru Železnému, řediteli nejsilnější televize Nova, byl oheň na střeše. Všichni se překřikovali na téma, jak to zvýší politický vliv Železného. Pointa? Rada licenci Železnému odebrala. Dnes může mít stejný vlastník (Babiš nebo Bakala nebo Křetínský nebo Dospiva či kdokoli další) libovolný počet a typ médií. To je zřejmě solí v očích Jourové a dalších eurocenzorů. Což takhle, že by rovnou navrhli znárodnit soukromá média? Vždyť přece začasté přispívají k nežádoucí názorové různosti…

Zkrátka a dobře, tzv. Media Freedom Act je svou podstatnou zákonem proti mediální svobodě. Všechny fráze o jeho potřebnosti, aby prý zavládla tolik kýžená svoboda slova, jsou směšné, vezmeme-li v úvahu, že už ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1949 (a obdobně v naší ústavní Listině základních práv a svobod) je zakotvena zásada, že každý člověk má právo bez omezení získávat a šířit informace všemi cestami a způsoby. Tak k čemu další „akt“? S trochou jizlivosti bych řekl, že v případě tohoto zákona jde spíš o akt pietní. Poslední sbohem svobodě slova.