Stačí být plný zášti vůči Ruské federaci, nazvat se komentátorem a už nic nebrání tomu, aby dotyčný dostal potřebný prostor ve sdělovacích prostředcích. Takovému příběhu patří úvod pravidelného ohlédnutí za uplynulým týdnem v médiích. „Roli současného etalonu protikremelského fanatismu pomalu po přece jen – aspoň občas – akademicky decentnějšímu Michaelu Romancovovi v poslední době na ´plný úvazek´ převzal zcela bezbřehý flagelant Vladimír Votápek. O jeho zajímavé minulosti za komunismu jsme už před časem psali. Zřejmě na něj platí ono ‚poturčenec horší Turka‘, stejně jako na exkomunistu Štětinu či exsvazačku Pajerovou. Když se někdo za každou cenu snaží, aby se zapomnělo na jeho činy minulé, koná činy dnes mnohem hlasitější a okatější,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

A proto není divu, jak rétorika Vladimíra Votápka vypadá. Jeho jediným tématem je prezident Vladimir Putin a Rusko. „Kdekoli nastrčí svá ústa, padají z něj moudra dehonestující tohoto státníka a jeho zemi. Protože jsem pana Votápka za jeho nehorázné rétorické průjmy nabíral na vidle v této rubrice už stokrát, začínám si připadat už trochu podjatý. Proto si alibisticky vezmu na pomoc čtenáře, kteří bez nároku na potlesk či odměnu glosovali nejnovější výron Votápkovy obsedance, jenž vyšel posledního května ve středu na iDnes pod věru výmluvným titulkem: ‚Frustrovaný Putin se v Paříži nestačil divit. Macrona nepřehrál.‘ Votápek ve zmíněném článku šije do Putina stejně srdnatě jako obvykle,“ podotýká mediální odborník.

Votápek se stal směšným protikremelským pisálkem

„Předhazuje mu všechno na světě, ale tentokrát konkrétně – v souvislosti s jeho schůzkou s novopečeným francouzským prezidentem Macronem, že prý se Putin a jeho kamarila měli podílet na podpoře Marine LePenové, a to všemi legálními i nelegálními prostředky. Pro Votápka je typické nejen to, že se zásadně nezatěžuje argumentací, kterou by své teze učinil věrohodnými, ale navíc se u něj projevuje prazvláštní jev: umanuté podkládání jistých výrazů svou vlastní sémantickou náloží. Jestliže Putin řekne, že mu jde o ‚restart vztahů‘ či ‚obnovení dialogu‘, Votápek těm slovům rozumí jako ‚snaze zakrýt ruské fauly‘, abychom jmenovali aspoň jeden příklad pervertovaného myšlení pana Votápka,“ upozorňuje Petr Žantovský.

„Nu, jeho veřejné výstupy patrně nevyvolávají podiv a pochybnost o jistých aspektech jeho zdravotního stavu jen u mne. Přečtěme si, co Votápkovi vzkázali účastníci diskuse pod jeho článkem. Neboli vox populi, vox Dei,“ dává mediální analytik prostor hlasu čtenářstva. „Zaujatost z tohoto pána vždy jen tryskala ...“ píše Zdeněk Gabaš. „RF dělá propagandu, a proto ji musíme dělat taky? Nebo je propaganda RF tak úspěšná právě proto, že naše média nejsou díky své propagandě důvěryhodná?“ ptá se Ondřej Šrubař. „Jestliže, autore, dělíte kandidáty na ošklivé prokremelské a ty ostatní, nemůžete se divit, když my budeme autory dělit na směšné protikremelské pisálky a ty ostatní. Je to tu čím dál víc jako na fotbale, nejsou podstatná fakta a argumenty, podstatné je jedny si vybrat a jim pak slepě fandit,“ konstatuje Tomáš Kuchař.

Nejvíce nevyvážené komentáře, a to je konkurence veliká

„Votápek píše asi nejvíce nevyvážené, neobjektivní a celkově dost mimózní komentáře, co jsou na iDnes k vidění. A to je co říct, protože konkurence je veliká,“ nebere si servítky Pavel Valenta. „Rusko nemůžu ani cítit, ale články, jako je tento, hrubě uráží mou inteligenci. To si redakce myslí, že čtenáři iDnes jsou nesvéprávní a nedokáží si sami udělat názor, a navíc že nepoznají, když jim někdo podprahově tlačí do hlavy sprostou propagandu? Je to právě selhání nezávislosti tradičních médií, co vhání lidi do náruče různých manipulátorů a propagandistických webů. Kauza, kterou se autor domnívá bránit, je jeho vlastní neobjektivitou a vlezlostí poškozena,“ přidává se Jaroslav Drozd.

„Déjà vu: Jako kdybych četl úvodník v Rudém právu o prohnilém západu a skvělém Stalinovi... Akorát mi nejde na rozum, že tyhle analýzy jsou vždy v rozporu s dohledatelnými okolnostmi. No vlastně mi to jde na rozum, opět je to jako za bolševika,“ tvrdí Petr Tryščuk. „Vážený šéfredaktore iDnes, pokud chcete manipulovat s veřejným míněním, nesmíte tak tlačit na pilu. To je jedna ze základních propagandistických pouček,“ připomíná Jiří Novák. „Ani Rudé právo nedokázalo takovouto propagandu. Inu, pokrok nezastavíš,“ rýpe si Zdeněk Polák. „Každému, kdo se o dění okolo sebe trochu zajímá, je jistě jasné, že se autor jen snaží obrátit naruby to, co je dávno zřejmé. Takže nebudu plýtvat časem s uváděním každé druhé jeho věty na pravou míru, poněvadž by to vyšlo minimálně na čtyři takové články, jako je tento. Ať si každý nastuduje sám, jedině tak snad přestane věřit kdejakému blábolu, ať už z té, či oné, strany,“ doporučuje Jan Prášek.

Putin se trápí zdrcující kritikou komentátorů České televize

V takovém duchu se nese většina diskusních příspěvků pod článkem „Frustrovaný Putin se v Paříži nestačil divit. Macrona nepřehrál“ z komentátorského pera Vladimíra Votápka. „Inu, jak říkám, hlas lidu – hlas Boží. Ještě že máme pana Votápka, aspoň někdo přistihne toho frustrovaného Putina takříkajíc in flagranti. Trochu mi to připomíná krásný kreslený vtip žel již zesnulého karikaturisty Michaela Marčáka. Na kresbě je vypodobněna chodba Kremlu a dveře pracovny prezidenta Putina. Před nimi stojí jakýsi úředník a prezidentský tajemník. A pod tím stojí text tohoto znění: ‚Tiše, prosím, pan Putin se trápí zdrcující kritikou komentátorů České televize‘,‘ pobaveně konstatuje Petr Žantovský.

Pro druhé dnešní téma sáhl do tištěného deníku. „Chucpe výkon týdne má na svém kontě Petr Kamberský z Lidových novin. Tento pán si relativně často čistí boty o prezidenta Zemana, až to vypadá jako jakási obsedance. Ale takových už bylo a jistě ještě bude dost, to by nestálo za povšimnutí. Mimořádné ošklivosti se však tento bojovník za svatou věc – rozuměj Zemanův pád – dopustil středečním článkem. Vetkl mu titulek věru výmluvný: ‚Uštvat koně. Miloše Zemana ohrožuje mstivost a zdraví.‘ Nejprve se v něm zamýšlí nad tím, že my Češi jaksi nemáme možnost vztahovat se s posvátnou úctou k místům svých dávných hrdinství, jako je Rusům Stalingrad či Američanům Gettysburg. Ještě že si v té souvislosti Kamberský odpustil cimrmanovskou úvahu o cyklu ‚Naše slavné prohry – Lipany, Bílá hora‘,“ poznamenává mediální analytik.

Překročen nepřekročitelný Rubikon, prostá lidská slušnost

Podle komentátora Lidových novin si prý tuto nedostačivost vynahrazujeme tím, že sdílíme kolektivní úctu k úřadu prezidenta. „Ten jako by ztělesňoval cosi, o čem se jinak v české společnosti nemluví: jakousi vyšší autoritu. Těžko říct, zda jde o vzpomínku na důstojného císaře pána, nebo o nevyřčený odkaz na královský institut. Faktem je, že prezidenti se vždy těšili úctě, o níž si jejich okolí mohlo nechat zdát, od Gustáva Husáka po Miloše Zemana. Tedy až do chvíle, kdy se dotyčný začne chovat v očividném rozporu s obrazem moudrého panovníka. Takové překročení role může dotyčnému zabránit ve znovuzvolení, přičemž je jedno, zda se chová jak mstivé děcko, nebo se jen neudrží na nohou,“ rozepsal se Petr Kamberský.