„To, že Ukrajinci využívají při obraně svého území civilních budov, jako jsou třeba školy, je prostý fakt, který nemůže nikdo popřít. V každé vesnici na frontě, o kterou se bojuje, armáda obsadí především školu – a to ať jde o armádu útočící (ruskou), nebo tu bránící se ruské invazi,“ poznamenává Klicperová, jež to podle svých slov viděla několikrát na vlastní oči. „Nikdy jsem ale neviděla nic, co by se dalo označit jako braní si civilistů za lidské štíty,“ zmínila. 

„Pokud začne armáda tak obrovského státu, jako je Rusko, útočit na zemi, jako je Ukrajina, její obránci si mohou málokdy vybrat, odkud budou na útočníka střílet. Musejí se přepravit na co nejvýhodnější pozice, z nichž budou moci alespoň zastavit postup invazní armády, když už je nemohou zatlačit zpět,“ dodává Klicperová, že věc je skutečně těžší a složitější, než se může zdát z pohodlí gauče.

„Když jsem byla na frontové linii na Donbase, Rusové ostřelovali v podstatě konstantně. Nepotřebují šetřit municí. Ten nepoměr útoků Rusů a obranné střelby Ukrajinců byl do uší bijící. Dělostřelecké granáty, raketomety, prostě to na pozice Ukrajinců švihali hlava nehlava,“ zmínila Klicperová.

Podle jejích slov to, že vojáci obsadí školu, viděla mnohokrát na vlastní oči a není na tom nic nelogického. „Ve válce je to pro vás otázkou života, přežití. A aby mohli přežít i nějací civilisté v týlu, musejí přežít vojáci v první linii. Co je ale naprosto nezbytnou podmínkou takovéhoto fungování, je nepřítomnost civilistů v takové škole nebo okolí,“ dodala Klicperová.