Od samého počátku Spolkové republiky stojí ty dvě země proti sobě jako hlavní rivalové. Třeba i ve fotbale, kde nejdramatičtější emoce dlouhodobě planou mezi Bayernem Mnichov a dortmundskou Borussií, hrající na stadionu pojmenovaném Vestfálský.

Nyní se právě mezi premiéry těchto dvou zemí rozhoduje o tom, kdo bude mít větší vliv v nejvýznamnější německé politické straně. Straně kancléřky Merkelové, která po šestnácti letech ve  funkci odchází a dá se  očekávat souboj o její dědictví. Volby, které ukáží další směr, se v Německu konají čtrnáct dní před těmi našimi na konci září.

Severní část rozlehlého Porýní má přes sedmnáct milionů obyvatel, Bavorsko téměř 14. Obě země jsou také ekonomicky nejsilnější ze všech šestnácti států Spolkové republiky, nazývaných jako „země“.

Začněme tam, kam český cestovatel obvykle zamíří dříve – za hranicemi v Bavorsku. Království krále Markuse, jak mu někteří posměšně přezdívají.

Markus Söder je dnes určitě jedním z nejbarvitějších německých politiků. Někteří jej milují, hlavně pravicoví voliči, jiní jej přirovnávají ke středoevropským „diktátorům“ kalibru Orbána nebo Kaczyńského.

Když se nedávno vybíral lídr CDU/CSU pro příští volby do spolkového sněmu, do poslední chvíle byl ve hře. Velkou podporu měl především mezi členskou základnou. Nakonec ale stranické sekretariáty rozhodly ve prospěch jeho rivala Lascheta, který to lépe umí v kuloárech.

K tomu je třeba vysvětlit jedno specifikum bavorské politiky. Když po druhé světové válce vznikla CDU (Křesťanská demokratická unie) s ambicí být lídrem německé pravice, v Bavorsku už nějakou dobu existovala se stejnými ambicemi strana nazvaná Křesťanská sociální unie. Nakonec se obě strany dohodly, že nebudou tříštit síly a vytvoří společně koalici označovanou CDU/CSU. CSU kandiduje v Bavorsku, CDU ve všech ostatních zemích. Společně jsou hovorově nazývány jako „Unie“ a jejich kandidát na spolkového kancléře je vybírán společným výborem. Letos tedy vybíral mezi Söderem jako předsedou CSU a Arminem Laschetem, novým předsedou CDU.

CSU si vždy dokázala udržet vlastní konzervativní svéráz, bavorskou lidovost i personální nezávislost. A své specifické postavení si drží i po 75 letech, především proto, že při volbách přináší společné kandidátce pravidelně více hlasů než CDU v kterékoliv jiné zemi (v samotném Bavorsku nejen že nikdy nepustila k vládě jinou stranu, ale často k parlamentní většině ani nepotřebuje koaličního partnera). Křesťanským demokratům tedy nezbývá než tolerovat partnerům bavorská specifika, i když ve stranické centrále již dlouhá desetiletí sní o tom, že se z CSU stane šestnáctá zemská organizace CDU, podléhající plně stranické disciplíně.

Šéf CSU je tedy specifickou postavou německé politiky vždy. Söderův předchůdce Horst Seehofer na sebe upozornil samostatnou migrační politikou, dost odlišnou od té, co razila Angela Merkelová.

Söder ovšem doplnil tuto autonomii vlastní osobitostí, zcela se vymykající merkelovské suchopárné šedi německé politiky. Nejlépe to vystihuje premiérův účet na sociální síti Instagram, který je vyhlášenou kolekcí alpské přírody, sportovních výkonů a nezaměnitelné bavorské stravy. Má téměř tři sta tisíc sledujících, zatímco jeho soupeř asi 70 tisíc.

Kancléř Söder přihlíží, jak pekařský učeň zvládá typický bavorský preclík

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený Dr. Markus So¨der (@markus.soeder)

K tomu patří i premiérova horečná aktivita, takže když se stane nějaká katastrofa, můžete očekávat, že tam Söder bude mezi prvními, jako se to stalo při povodních, které letos v létě postihly část Bavorska.

Nestydí se ani za pověst staromódního konzervativního fotra. Když mu ji novináři předhazovali, zareagoval před několika lety tím, že dorazil na tradiční maškarní ples jako Homer Simpson.

Jako zvláštní kontrast k popularitě chlapáckého kancléře pak může působit poměrně výrazný zájem o téma sexuálních menšin, kterým na sebe Bavorsko upozornilo letos v červnu při fotbalovém mistrovství Evropy. Zápas Německo–Maďarsko, hraný v Mnichově, učinil z celého města duhový festival, který měl „homofobu Orbánovi“ ukázat, že Bavorsko hrdě uznává všechny barvy.

Mnichovská radnice během mistrovství Evropy

O měsíc později, když Německem projížděl autor této reportáže, bylo toto téma v Mnichově pořád dost živé. Duhové vlajky si věšeli tramvajáci na své vozy (jen někteří, takže to nejspíš nebylo centrálně organizované) a i jinde po městě byly k vidění výrazněji než kdekoliv jinde na jeho cestě.

K pochopení si musíme uvědomit pozici Mnichova v rámci Bavorska. Je to metropole, milionové město, centrum dopravy a obchodu. Hlavní město s tisícovkami úředníků, také s velkou a významnou univerzitou. Má tedy velmi podobnou pozici jako Praha k českému venkovu. A tomu možná odpovídá i výběr strany v současných kulturních válkách…

Zcela jiný pohled totiž nabídl provinčnější Norimberk. Tam bylo téma LGBT vyloženě minoritní, nijak nedominovalo ani ve skupině místní omladiny, scházející se v pátek večer pod hradbami starého města u stanice metra Opera. Norimberk si stále udržuje poklidnou atmosféru regionálního centra vyloženě bavorského ražení. Mimochodem – právě z Norimberku pochází kancléř Söder.

2016: Markus Söder na Oktoberfestu

Charakteristické duhové vlajky autor v centru Norimberka zahlédl všehovšudy dvě. Obě byly na výrazných a velmi viditelných místech. Jedna byla vyvěšena na chrámu (se vzkazem, že kde je láska, tam je bůh), druhá se třepotala nad kopulí nádraží. Což je možná zajímavá ukázka, jak fanoušci LGBT postupují ve městech, kde zjevně nemají takovou podporu.

Je ale třeba dodat, že i v Mnichově se stále udržuje bavorský svéráz a tradiční kultura. Na ulicích můžete vidět mladé kluky v tradičních kožených lederhosen, i když je jich hlavně na bulvárech ve středu města výrazně méně než žen v burkách.

Mnichov se ale mění. Čtvrť za mnichovským nádražím, kterou má autor možnost srovnávat s dva roky starým stavem před pandemií, se za tu dobu proměnila ve čtvrť výrazně arabskou. Ulice ovládly restaurace s kebabem, barber lazebníci a jiné provozovny, mající na štítě firmu nejprve arabsky, a až potom německy.

Po večerech to v této čtvrti samozřejmě žije výrazně více než v minulosti. I když řada z nově příchozích se zjevně snaží pracovat a zapojit do společnosti a i když čtvrť rozhodně není ve fázi, kdy by se domorodcům evropského vzezření nedoporučoval vstup po setmění, je otázkou, co tato výbušná směs v budoucnosti udělá. Nakonec násilná trestná činnost není otázkou dlouhodobého stavu, ale okamžitého nápadu...

A téma bezpečnosti v Mnichově aktuální je. Před blížícími se volbami jej uchopují zejména pravicové strany. To v Bavorsku znamená CSU a Alternativa pro Německo. Jakkoliv je spolupráce s „nácky“ tabu, autora zaujalo, že plakáty kandidátů obou stran si volbou hesel vůbec nebyly vzdáleny. Slova „bezpečnost“ a „není na prodej“ dokonce (v různém kontextu) využily obě strany.

V zemi nástupce Merkelové: Průmysl, větrníky a imigranti

V Severním Porýní-Vestfálsku to vypadá přece jen trochu jinak. Zatímco Bavorsko je venkovská krajina zakládající si na své zemědělské identitě, království premiéra Armina Lascheta je srdcem německého průmyslu. Obrovské průmyslové zóny chemiček a oceláren, táhnoucí se podél Rýna od Kolína až k holandským hranicím, naznačují, kde braly v minulosti různé německé říše sebevědomí pro vedení světových válek.

Po roce 1945 utvářel podobu nového Německa spolkový kancléř Konrad Adenauer, který měl svou celoživotní politickou základnu právě zde, v Kolíně nad Rýnem. A i druhý z velkých poválečných kancléřů, Helmut Kohl, měl v sobě ducha porýnského průmyslového velkoměsta (i když jeho rodný Ludwishafen je pár kilometrů proti proudu Rýna v sousedním státě Porýní-Falc). A za hlavní město nové Spolkové republiky byl zvolen Bonn, další z center na Rýně. Porýní bylo zkrátka centrem onoho státu, který byl nazýván jako „Západní Německo“, a do značné míry určovalo jeho atmosféru.

Od té doby se ledacos změnilo. Naposledy to byla migrační vlna roku 2015, která Severní Porýní změnila více než kteroukoliv jinou ze spolkových zemí. Celkem z vlny roku 2015 země přijala asi dvacet procent všech nově příchozích.

A problémy začaly takřka obratem. Právě zde, ve městě Bochum, sepsala policistka Tania Kambouri své hrozivé každodenní zážitky do knihy Policistka volá o pomoc.