Předvídat budoucnost je dar, kterým disponují jasnovidci. Moderní člověk je ale k mystice skeptický. Před věštěním z křišťálové koule upřednostňuje závěry prognostika, který budoucnost projektuje z empirických dat a společenských trendů. Mrzuté je, že úspěšnost prognostiků se příliš neliší od toho, co eviduje jasnovidec v křišťálové kouli anebo cikánka v kartách.

Nemusí to ovšem být nevyzpytatelnost prozřetelnosti, co kazí prognostikům předpovědi. Budoucnost bude vždy rovnicí s množstvím proměnných a největší komplikací vždy bude lidský faktor. Prognózy ekonomického růstu a prosperity založené na pyšném předpokladu evropské kreativity a výjimečnosti dnes jaksi nedávají smysl. Ukazuje se, že přání bylo otcem myšlenky a je víceméně jasné, že se Evropa z někdejšího lídra inovací a pokroku stává skanzenem.

Na vedlejší kolej odbočila Evropa konverzí k zelenému náboženství a fanfarónským odstřižením se od levných energií. Dekarbonizace je totiž ekonomicky sebevražedná, pokud ji nemůžeme vnutit konkurenci. A na to, abychom přinutili respektovat naše, respektive německé ekologické vize a fantazie zbylý svět, tedy Asii, Afriku a Ameriku, nemáme armádu a dostatek tanků, raket, sebevražedných dronů atd. Divné je, že si toho prognostici nevšimli, a pokud ano, že jim to politici neuvěřili. A když už jim nevěřili, že alespoň nenahlédli do křišťálové koule. Protože v té to bylo určitě.

• POHLED IVANA HOFFMANA

Nemá smysl lamentovat nad rozlitým mlékem. Proces deindustrializace Evropy lze krátkodobě přibrzdit, ale už ho nelze zastavit. Evropský průmysl se částečně odstěhuje za levnější energií a částečně zkrachuje. Evropa se z vyhledávané destinace, kam se emigrovalo za bezpečným a pohodlným životem ze štědrých sociálních příspěvků, stane zanedbanou, chaotickou a rozhádanou periférií.