Píše, že uzavření balkánské migrační trasy není žádné „uzavření hranice“, ale normální stav provozu na každé státní hranici. „Když naproti tomu přecházejí tisíce lidí bez dokladů nejdřív zvnějšku přes schengenskou hranici do schengenského prostoru (z Turecka do Řecka), pak ze schengenského prostoru do země mimo EU (z Řecka do Makedonie), pak ze země mimo unii do unijní země (ze Srbska do Chorvatska) a pak znovu přes schengenskou hranici dovnitř Schengenu (z Chorvatska do Slovinska), aby se nakonec mohli usídlit v Německu, žádná normalita to není a nemohou si to dovolit ani žádní uprchlíci,“ uvádí Doležal.

Podotýká k tomu, že člověk má sice lidské právo prchat do bezpečí, ale nemá lidské právo prchat do Německa. „Uprchlíkům je třeba pomoci v rámci této zásady,“ zdůrazňuje.

• Celý text je ZDE

Za absurdní považuje představu, že tahle vážná evropská krize se dá vyřešit tak, že se sice uprchlický proud pod nátlakem rozdělí mimo jiné do slabších zemí EU, avšak že se EU na druhé straně spolehne na dobrou vůli i pomoc zemí, pro které ta krize znamená vítanou příležitost unii vydírat. „Tj. na Turecko, ale také Řecko, které to ostatně úspěšně dělá už od svého nedávného hospodářského zhroucení, nebo na Rusko, konkurenta a protivníka EU, který má své globální mocenské plány tradiční povahy,“ píše Doležal.

Nynější „zablokování“ balkánského koridoru je podle něj naprosto základní zkouška, ke které došlo spontánně, bez souhlasu a zdá se, že i proti vůli vedení EU a hlavně německé vlády a německé kancléřky Merkelové.

Zablokování balkánské cesty jistě není samoúčel a konečný cíl, ale jen první krok. Je zcela zjevné, že pokud se to podaří, bude nutné zvažovat další kroky. „Především: ty migranty, kteří už do Evropy pronikli, bude velmi obtížné ve velkém množství repatriovat, a nezbude, aby země nepostižené migrací (a tedy taky ČR) jich nějakou nikoli zanedbatelnou část taky převzaly,“ myslí si Doležal.

Varuje, že pokud summit EU příští týden blokaci balkánského tunelu vzdá či pokud se do té doby nebo potom balkánský uzávěr sám od sebe zhroutí, obává se, že se tento summit nebo některý další může nakonec stát jakousi kopií mnichovské konference z roku 1938. „Tj. že na něm vedení EU a německé vedení ustoupí vyděračům v unii i mimo ni (Řecko, Turecko, Rusko) a rezignuje na zájmy bezprostředně ohrožených či přímo postižených zemí Balkánu a středovýchodní Evropy v unii i mimo ni (od Makedonie a Bulharska až po Rakousko). A Evropa se nevydá na cestu k integraci, ale k sesuvu,“ uzavírá Bohumil Doležal.