„Směřování země v zahraničněpolitických otázkách by nemělo být deklarováno pouze na úrovni vládního prohlášení jednotlivých vlád, které jsou právě u moci, ale mělo by být součástí dlouhodobější strategie a jasné koncepce, s podporou alespoň většiny politických stran podílejících se na moci výkonné i zákonodárné,“ napsala na úvod své diplomové práce z roku 2011 bakalářka Jana Černochová a doplnila, že by se s tím změnou vládnoucí garnitury nemělo „hýbat“. Nicméně také píše, že schopnost aktérů zahraniční politiky hovořit jedním jazykem naše společnost dlouhodobě postrádá. Podívejme se, co tam píše dál. A podívejme se na souvislosti…

O Evropě

Současná ministryně obrany Jana Černochová odmaturovala v roce 1992. Pracovala na přepážce v bance a v roce 1996 absolvovala kurz bankovnictví a peněžní ekonomie na Fakultě financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. Posléze vstoupila do Občanské demokratické strany (ODS). Roku 2009 získala titul bakaláře na dnes již neexistující soukromé Vysoké škole aplikovaného práva v Praze. O dva roky později dokončila magisterský obor mezinárodní vztahy na soukromé Metropolitní univerzitě také v Praze. To už byla poslankyní.

Ale pojďme k její diplomce, z níž si ParlamentníListy.cz udělaly výpisky. Hned zpočátku Černochová cituje Francoise Mitterranda s tím, že hledal cestu ke sjednocení Evropy. Ostatně jeho návštěvu Prahy v roce 1988 považuje za velmi zásadní, protože se pak z části hostů neformální snídaně stali prezident, ministři a diplomaté. V kapitole Geopolitické aspekty české zahraniční politiky napsala: „Je možné dokonce říci, že Česko a podobně i Slovensko se v posledních letech pohybují mimo základní mocenské křivky, a tudíž nejsou tyto státy součástí životních zájmů mocností. To se například ukázalo při jednání o Mnichovské dohodě, kdy hodnota území Československa byla podstatně nižší než možnost zamezit konfliktu s Německem.“

Podle autorky je „určitou výhodou pro českou zahraniční politiku fakt, že Evropa přestala být vnímána jako nejdůležitější světové válčiště. A zároveň střední Evropa přestala být prostorem střetu životních zájmů supervelmocí. Jak se tedy ukázalo, geopolitický význam samotné České republiky (ČR) nehraje moc velkou roli a zvažovat význam ČR má smysl pouze ve středoevropském kontextu.“ Střední Evropa prý mnohem více akcentuje hrozbu Ruska a stala se tak určitým spojovacím článkem mezi západní Evropou a USA. Díky většímu začleňování do západoevropských struktur však dochází k oslabování této pozice. Následuje po rocích výčet politických událostí od rozpadu Československa a pojednání o našem „Návratu do Evropy“.

„Domnívám se, že současného prezidenta Václava Klause v době před vstupem do EU nelze jednoznačně řadit mezi euroskeptiky. Zdůrazňuji slůvka: před vstupem do EU. Jeho apel zněl na zvážení všech argumentů a na význam takového rozhodnutí, jakým vstup do EU byl. Jeho ambice směřovaly k vyvolání seriózní debaty o nákladech a přínosech vstupu do EU, která nejen v ČR v té době chyběla.“

O Rusku a USA

V podkapitole Vývoj bilaterální agendy česko-ruských vztahů Černochová mimo jiné zmínila: „Dá se říci, že pro zahraniční politiku znovuzrozené nezávislé československé a posléze české státnosti byly vztahy s ruským státem od začátku neskonale těžkým břemenem. Byl to přesný opak radosti z obnoveného přátelství s USA. Československo a následně Česká republika se musela vyrovnat s realitou dnešní doby: Rusko není již feudální pán a není soupeř.“

Ohledně oboustranných vztahů Černochová v roce 2011 také napsala: „Ruskou federaci není možno v době turbulentních až chaotických změn, vyznačujících se flagrantní ztrátou stability, neustále považovat jen za ohrožovatele českých národních zájmů, je nutno posunout vztahy obou zemí v mezinárodně politickém kontextu k výrazně lepší kooperaci. Mezi prvními, kdo si patrně tento problém uvědomuje, je prezident Klaus a v rámci snahy o zlepšení vzájemných vztahů pravidelně jedná s ruským velvyslancem či navštěvuje Kreml při svých oficiálních a pracovních návštěvách.“

V podkapitole Vývoj bilaterální agendy česko-amerických vztahů třeba sdělila: „USA byly vždy garantem naší svobody, ať už se bavíme o událostech vedoucích k roku 1918, o osvobození od německých okupantů v roce 1945, kdy se USA podílely na osvobozování našeho území. Další důležitou dobou byla ‚normalizace‘, kdy USA významným způsobem skrze své velvyslanectví v Praze podporovaly celou řadu protirežimních aktivit a po sametovém převratu v roce 1989 se plnou vahou zasadily o začlenění československého a později českého státu do bezpečnostních a mezinárodních struktur. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem je třeba přistupovat k problematice vzájemných vztahů s ohledem zasluhujícím zcela mimořádnou pozornost.“ Dále připomíná v tomto ohledu výjimečné zásluhy Václava Havla.

Poslední návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy v Česku podle ní nebyla vedena přiměřeným zájmem o svého spojence, ale spíše nutností zahájit novou éru vztahů se svým globálně-strategickým protějškem a Praha ze setrvačné vřelosti tvořila svým panoramatem a symbolem změn vhodnou mediální kulisu. Poněkud povrchní přístup se vzápětí potvrdil způsobem, jakým americká strana oznámila zrušení takzvaného radaru na českém území a modifikaci konceptu Protiraketové obrany NATO, do kterých česká vláda a některé významné politické složky společnosti výrazným způsobem politicky investovaly. Nic na tom nemění fakt, že si americká strana chybu ve svém chování vůči českému spojenci uvědomila a situaci letěl urovnat americký viceprezident Joseph Biden. V regionu střední a východní Evropy však podle ní zůstává pro USA nejvýznamnějším partnerem strategicky Polsko.

Diplomka a univerzita

Závěrem pak Černochová píše: „Je přirozené, že Česko jako malý stát v mezinárodním prostoru nemůže mít ambici udávat trendy světové či minimálně evropské zahraniční politiky stejně jako Německo, Velká Británie, nebo Francie. Česká republika by se proto měla zaměřit zejména na středoevropský kontext spolupráce například v rámci Visegrádské skupiny, která nabízí prostor pro uskutečňování zájmů střední Evropy na evropské scéně a český hlas může být výrazněji slyšet. Ačkoli je téma takzvaných národních zájmů České republiky zneužíváno v rámci politického soupeření a stává se jakousi ‚mantrou‘ volebních programů politických stran, považuji celospolečenskou diskusi moderovanou Ústavem mezinárodních vztahů, jakožto garantem odbornosti a apolitičnosti, za nezbytnou a užitečnou.“

Její diplomka Současná česká zahraniční politika má zhruba sedmdesát stránek. Mezi přílohami jsou kromě použité literatury třeba Projev premiéra České republiky dne 1. 1. 1993, tedy Václava Klause, či Koncepce zahraniční politiky ČR z roku 2011, a tak dále.

Vedoucím její diplomové práce byl Petr Ort. Ten vystudoval pozemní stavitelství na Stavební fakultě Českého vysokého učení technického v Praze a získal doktorát na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Jeho otcem byl významný historik, politolog a komunista Alexandr Ort, který jako aktivní účastník Pražského jara 1968 musel po nástupu normalizace z akademického prostředí odejít a k pedagogické činnosti se vrátil až po sametové revoluci roku 1989. Jeho syn Petr pracoval jako stavební projektant, později jako odhadce nemovitostí. V tomto oboru si vydobyl největší renomé. Napsal knihy např. Analýzy realitního trhu, Oceňování nemovitostí ve zvláštních případech, ale třeba i knihu Svobodné zednářství.

Metropolitní univerzita sídlí na tichém místě v pražských Strašnicích. Knihovna se nachází v druhém patře. Knihovnice mi slíbila práci vyhledat a druhý den jsem si z ní mohl udělat výpisky. Nevěděla, že zájemce je redaktorem ParlamentníchListů.cz, a proč by to také vědět měla. Pak autorovi článku přišel upozorňující mail, že nemá nic půjčeno. Ostatně diplomka současné ministryně obrany Jany Černochové mi úplně stačila.

Ale závěrem je třeba podotknout, že v březnu 2009 protikorupční policie obvinila zakladatelku Metropolitní univerzity Praha a ředitelku pro lidské zdroje a strategický rozvoj Annu Benešovou z několika trestných činů. Byla obviněna z nepřímého úplatkářství, podplácení a porušování povinností při správě cizího majetku. Městský soud v Praze ji v roce 2011 odsoudil za podplácení a zpronevěru k podmíněnému dvouletému trestu odnětí svobody se čtyřletou zkušební dobou a zákazem činnosti.

Podle soudu umožnila bezplatné studium desítkám lidí, zejména státním úředníkům, a univerzitě tím způsobila škodu přes šest milionů korun. Studenty tímto způsobem dodával zejména Úřad průmyslového vlastnictví a Magistrát hlavního města Prahy, který podle Benešové uzavřel se školou dohodu, že ročně zaplatí školné deseti zaměstnancům a další tři budou studovat zdarma.

V únoru 2012 prezident republiky Václav Klaus Anně Benešové udělil milost z humanitárních důvodů. Vzhledem k potřebě péče o jejího těžce nemocného manžela.