Německé politické elity podle Luykena reagovaly na zmíněné sexuální útoky zpočátku poněkud zpomaleně, ale poté se nechaly až příliš ovlivnit veřejným pobouřením a navrhují nepřijatelná řešení. „Nyní mezi politiky panuje názor, že by žadatelé o azyl usvědčení ze spáchání sexuálně motivovaných násilností při silvestrovských oslavách v Kolíně nad Rýnem měli opustit Německo a být vráceni zpět do válečných zón, odkud do země v mnoha případech přišli. Kancléřka Merkelová a její Křesťanská a demokratická unie (CDU) neztrácely čas a na sobotní konferenci strany v Mohuči využily tuto kauzu jako záminku pro zpřísnění azylového zákona,“ kritizuje Luyken, který pobývá na Blízkém východě a pracuje pro západní deníky. 

„V Mohuči křesťanští demokraté rozhodli, že by měli migranti ztratit právo požádat o azyl i v případě podmíněných trestů. Socialistický vicekancléř Sigmar Gabriel v zoufalé snaze udržet krok se svým koaličním partnerem uvedl pro deník Bild, že by měly být přezkoumány všechny možnosti mezinárodního práva, aby bylo možné poslat potrestané žadatele o azyl v Německu zpátky domů. Proč by měli němečtí daňoví poplatníci platit vězení zločincům ze zahraničí, tázal se Gabriel a argumentoval tím, že hrozba trestu odnětí svobody v zemích původu by byla více odstrašující varianta než možnost pobýt si v německém vězení,“ uvádí Luyken a považuje takové názory za populistické a spíš blízké politikům krajní pravice.

Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE.

Mezinárodní právo podle Luykena ve skutečnosti nabízí jen velmi málo možností, jak posílat žadatele o azyl zpět do jejich mateřských zemí, kde jim může jít o život. Jedinou možností je výjimka Ženevské úmluvy z roku 1951, která se vztahuje na jedince, kteří čelí podezření ze spáchání válečných zločinů, nebo samotné vojáky. Jedině s takovou minulostí může být uprchlíkovi odepřeno právo požádat o azyl. „Všechny ostatní formy trestné činnosti by měly být řešeny prostřednictvím právních systémů v zemích, kde je požádáno o azyl. Tato pravidla mají velmi dobrý důvod. Základní definice říká, že uprchlíkovi je nabízena ochrana, protože mu v jeho zemi hrozí nebezpečí. Pokud jej pošlete zpět, můžete jej tak fakticky odsoudit k smrti,“ argumentuje Luyken.

„Nedává ale přece smysl, aby byl žadatel o azyl za krádeže či sexuální obtěžování odsouzen ke smrti. Ostatně na území Evropské unie se neuděluje nejvyšší trest za žádný zločin. Je vysoce diskutabilní, jestli by Německu dané deportace prošly u Evropského soudu pro lidská práva. Ve Velké Británii po dlouhá léta bojovali proti deportaci islamistického duchovního Abu Qatadyho do Jordánska, kde přitom neprobíhala žádná válka. Britové se ovšem obávali, že by tam přesto mohl čelit mučení. Můžete si asi představit, jak by se tvářili soudci ve Štrasburku, kdyby se je snažili Merkelová a Gabriel přesvědčit, že prezident Bašár Asad zajistí vězňům důstojné podmínky pro výkon trestu,“ komentuje v závěru své glosy Luyken.