Hamplovy knížky jsou jako mentální posilovna na cvičení mozkových závitů, plná překážek, jaké bychom se mnozí raději nenamáhali překonávat. Tahle drobná knížečka je překážkový běh. Pokusím se nejprve zamyslet, proč takové běhy potřebujeme jako sůl právě teď.

„Spisovatel, který nedovede nikoho naštvat, by se neměl obtěžovat psát,“ říkával anglický prozaik Kingsley Amis. Stvořil tak jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který se snažím si připomínat, kdykoli čtu něco, s čím cítím bytostný nesouhlas. Činím tak s vědomím, kolik lidí jsem za svou spisovatelskou dráhu sám naštval. A taky s vědomím, že povídáme-li si jen s lidmi, kteří s námi ve všem souhlasí, nedozvíme se nic nového, utvrzujeme se ve svém vždy něčím omezeném obrazu světa a zavíráme se do myšlenkové bubliny, jíž psychologie říká „confirmation bias“. Znamená to něco jako zkreslenost či zaujatost potvrzovaná a posilovaná přijímáním a opakováním týchž informací a názorů a cenzurováním názorů odlišných. Čeština má pro to krásné slovo „zabedněnost“ čili myšlení v uzavřené bedně.

Prožíváme podivnou dobu, kdy se kdekdo naštvává na kdekoho s čím dál ostřejším nesouhlasem s čím dál větším počtem drobných názorových odchylek. Když to není covid a vakcíny, je to Trump, Ukrajina, Rusko, Putin, Amerika, energie, Green Deal, EU, Zeman, Klaus, Fiala, Okamura, ČT nebo Parlamentní listy. Stará přátelství souhlasící s devadesáti procenty společných idejí se najednou nesmiřitelně rozhádávají na deseti procentech nesouhlasu.

A jde to ještě hlouběji: jedni se rozhádávají i se stejně myslícími druhými za to, že ti druzí se stále ještě stýkají s třetími, s nimiž ti první nesouhlasí. Mně přesně z této příčiny nedávno od mnou pečlivě a odborně ukuchtěné luxusní italské večeře pro šest (politicky předem nekádrovaných) osob protestně odešel párek dlouhodobých kamarádů s dodatečným pozdravem „příště bychom se u tebe setkali s popírači holocaustu“.

Zabedňujeme se do čím dál většího počtu beden, každá s čím dál omezenějším myšlenkovým a informačním obrazem. Nedáme-li si pozor, za chvíli nebude nikdo mluvit s nikým. Zapomínáme, že přesně to jsme si už jednou vyzkoušeli v domácí izolaci za covidových lockdownů. Zvykli jsme si na to tak, že jsme se od té doby nedokázali vrátit k normální konverzaci, v níž by se názorové odchylky řešily humorem a trochou shovívavosti. A pak pokračovaly s vědomím, že demokracie a svoboda slova znamená právo vyslovovat i to, co může někoho naštvat. Na obranu před osobními pomluvami máme paragraf o nactiutrhání. Jinak do svobody slova patří i kdejaká hovadina s historickou zkušeností, že některá vyložená hovadina se časem prokáže být pravdivá a některá zaručená pravda se časem ukáže být hovadina. I ta naše planeta byla kdysi placatá.

Umlčování skutečných i domnělých hovadin zároveň s poštváváním jedněch proti druhým, aby spolu přestávali komunikovat, je živná půda pro demagogy, loupežníky a totalitáře. Před těmi se můžeme ubránit jen vystoupením ze svých bublin, odbedněním své zabedněnosti a lačněním po nějakém vyprávění, s nímž nesouhlasíme a jež by nás donutilo k opětnému přemýšlení, zvažování, porovnávání, argumentování, vyvracení, vyhledávání dodatečných informací, spatření něčeho námi dosud neviděného, prozření z iluze, otevření mysli. Svoboda slova, která se neprovozuje, krní jako vše neprovozované.

Zvažování hovadin je užitečné i tehdy, když si nějaké vyprávění (dnes zvané „narativ“) svých známých všemi metodami potvrdíme jako hovadinu. Důležité je i ujasnit si, proč to jako hovadinu vnímáme, proč nám ta hovadina vadí a proč si takovou hovadinu ten či onen člověk myslí, jak se k ní dostal a co s ní chce udělat. Třeba i jen proto, abychom se mohli zavčas bránit před něčím, co bychom se jinak nedozvěděli, že se na nás chystá. A co se na nás chystá, sděluje Hamplova knížečka jako jeho knihy předchozí s velkou štědrostí a starostlivostí.

Čtenářům Hamplových dřívějších knih, zvyklým od něho na vědeckou erudici, logickou systematickou strukturu argumentace a vypravěčskou dovednost, zde bude možná čtení zadrhávat, leccos s něčím neladit, nevíra kroutit hlavou, rytmus jeho vyprávění skřípat, pochyby hlodat, tu a tam jim možná něco připadne stylisticky a editorsky odfláknuté. A možná nepřijdou na to proč. Pokusím se jim to zde vysvětlit a poradit, jak na to.

Začněte číst odzadu, poslední kapitolou, bez níž riskujete nepochopení celé knížky a kterou by zkušený redaktor Hamplovi přehodil na začátek. „Dopis českého sociologa Američanům“ je upřímné vyznání obdivu a úcty k Americe, jaká ještě před pár desetiletími byla, zoufalství nad tím, co se z ní stalo, a prosba k Američanům, aby to zase dali do pořádku. Bez této kapitoly by se vám knížka mohla jevit hystericky antiamerická a antizápadní. A byla by škoda, kdyby vás to odradilo od dalšího čtení, protože obsahuje množství varovných krizových informací a předpovědí možných katastrof, na něž bychom se měli připravovat a jaké hned tak nenajdeme jinde. Nebudu je zde vypočítávat, nechci Hamplovi zkazit kšeft.