Ocenění uděluje obecně prospěšná společnost Post Bellum od roku 2010 pamětníkům zlomových momentů minulého století, píše ČTK.

„Každý rok oceňujeme osobnosti, které v životě prokázaly, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova,“ řekla za pořadatelskou organizaci Post Bellum Jana Holcová.

Čtyřiadevadesátiletý Světlík strávil deset let a dva měsíce v pracovních táborech a věznicích za pomoc politickým vězňům. Byl zapojený do činnosti skupiny lidí, která vězňům v uranových dolech sháněla jídlo a předávala dopisy příbuzným odsouzených. V roce 1952 byl coby osmadvacetiletý muž zatčen a odsouzen za vyzvědačství a velezradu na 20 let, propuštěn byl v roce 1962 na amnestii. U soudu mu přitížilo i to, že byl v roce 1944 odsouzen nacistickým soudem za napomáhání nepříteli a přípravu velezrady. Pro komunistické soudce to byl důkaz toho, že když bojoval proti Hitlerovi, bojuje i proti Stalinovi.

Čtyřiaosmdesátiletá Blatná od svých 18 let pracovala v jáchymovských uranových dolech jako kontrolorka radioaktivity vyvážené hlušiny. Snažila se vězňům pomáhat a přes dráty pronášela korespondenci a různé potřeby, přestože riskovala potíže a možná i obvinění z trestného činu. Přitížit ji mohl i vztah s jedním z politických vězňů, kterého si o několik let později vzala za muže. V únoru 1954 ji přistihli při pašování dopisů a musela z dolu odejít. „Věděla jsem, že pokud se na to přijde, bude to špatné, ale chtěla jsem jim nějak pomoct,“ řekla při přebírání ceny.

Pětaosmdesátiletá Kociánová ztratila čtyři roky svobody za to, že poradila známému, jak kontaktovat převaděče. V roce 1952 ji zatkla Státní bezpečnost a tři dny ji nepřetržitě vyslýchala ve snaze získat jména lidí z protistátní skupiny Jozefa Krutého, který pocházel ze stejné obce. Sotva plnoletá dívka neměla o skupině ani tušení, ale StB potřebovala její přiznání. Po týdnu věznění trpěla zánětem ledvin. Od soudu odešla s pětiletým trestem. Putovala po různých věznicích, v pracovním táboře v Želiezovcích přišla o nohu při pádu do mlátičky. Po převzetí ocenění Kociánová uvedla, že necítí k nikomu žádnou zášť. „Necítím žádnou nenávist, protože se to člověku vrací,“ uvedla.

Pětadevadesátileté Szilárdové druhá světová válka zasáhla do života hned na počátku. Do židovské rodiny se narodila roku 1923, v roce 1938 byly její rodné Levice připojeny k Maďarsku. Spolu se sestrou přežila koncentrační tábor v Osvětimi i pochod smrti, po válce se shledala se svým manželem. Narodily se jim dvě dcery a trvalo léta, než se odhodlali vyprávět jim o tom, co prožili za války. Cenu v Národním divadle převzaly její dcery.

Laureáti letos převzali jako ocenění stříbrnou medaili s vyobrazením lva. Ocenění si navíc mohli vybrat píseň, kterou na jejich počest zahrál orchestr na pódiu. Zazněly tak například píseň Šáteček, kterou složil bývalý politický vězeň Jindřich Hartl, Fibichova V podvečer nebo lidová Už se ten Tálinskej rybník nahání.

Laureáty jako každý rok vybralo 6000 takzvaných badatelů, kteří se registrovali jako uživatelé internetové Paměti národa. Mezi nimi převažují dokumentaristé, učitelé, studenti, žáci a novináři. Z užších nominací laureáty zvolili lidé z Klubu přátel Paměti národa a Kolegia Paměti národa - zhruba 2500 podporovatelů Paměti národa z České republiky a Slovenska.

Post Bellum organizovala Ceny Paměti národa podeváté. Od roku 2010 bylo oceněno 38 osobností, mezi kterými převažují váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři z války a komunismu, přeživší holokaustu, disidenti, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergroundu.