Již před předčasnými volbami jste se pozastavoval nad okolnostmi, za kterých k nim došlo. Jak tak nyní vnímáte rozsudek v tzv. kauze Nagyová, která stojí za pádem vlády?

Stále jsem toho názoru, že zvolené prostředky neodpovídaly závažnosti situace a že daleko významněji postihly politiku státu než nějaký zločin. Nečasova vláda se snažila o dvě zásadní věci – stabilizovat ekonomiku státu a netolerovat chyby svých členů jen proto, že jsou ve vládě. I proto zažila poměrně dost obměn na postech ministrů. To jí bylo však spíše vytýkáno jako prvek nestability, ačkoliv ve skutečnosti to byla snaha nepřipustit krytí chyb. Myslím si, že to byla jedna z nejracionálnějších a v mých očích také nejlepších vlád, které Česká republika měla, o to víc v situaci, v jaké se po roce 2009 nacházela. 

Jak obecně vidíte úroveň české justice? Věříte v její nezávislost?

V celkovém pohledu ano. Věřím, že drtivá většina soudců, stejně jako drtivá většina policistů a také většina politiků, jsou slušní lidé, kteří znají své povinnosti a chtějí jim dostát. Jsou však dvě závažné systémové otázky, které mohou systém veřejné moci silně narušit.

Jedna je srozumitelnost a vnitřní soudržnost celého systému, tedy zda je náš společenský systém definován dostatečně jasně, přehledně a jednoznačně, aby umožňoval všem veřejným činitelům jednat rozumně a zároveň zákonně. Obávám se, že naše legislativa je plná rozporů, nedodělků, nedomyšleností, ambivalencí a zmatečností. Právní systém, místo toho, aby se konsolidoval, tak se s každou novou vládou „větví“, přidávají se další a další zákony, které jsou často ve sporu s jinými a vedou často až k neřešitelné byrokracii a zmatku. V tomto kontextu vnímám kladně novelu občanského zákoníku, která se snaží alespoň do základních otázek každodenního života – vztahů mezi lidmi, firmami, spolky, tj. do základního přediva společenských vztahů – vnést trochu selského rozumu a uchopitelného řádu.

Druhou otázkou každého systému pak je, ne jak se chová v případě, kdy vše funguje, všichni se chovají tak, jak mají, ale také, jak se systém vypořádává se selháními. Například se situací, kdy se policista, politik nebo soudce nechová tak, jak by měl, kdy zneužívá své moci a jedná proti základním principům. Zda je dostatečně vyjasněno, co kdo má, smí, nemá a nesmí. Tady vzpomenu okřídlené Werichovo rčení o divadle – „Je to jako ve fotbale, je nutno pálit tvrdě. Jenže ve fotbale vidím já, soupeř, diváci i soudce, kam jsem namířil a kam míč dopadl. Kdežto na divadle já vypálím a vy teprve druhý den malujete lajny.“ Obávám se, že dnešní uspořádání prostě umožňuje některým vykonavatelům moci kreslit lajny, které tam včera nebyly.

Skončil mezinárodní festival v Karlových Varech. Co festival znamená pro samotné město? Připravujete se na něj?

Pro město je to bezesporu největší každoroční kulturní a společenská událost. Jsme padesátitisícové město a dovolím si odhadnout, že během festivalu tudy nejmíň jednou tolik lidí projde. Je to tedy na jednu stranu mimořádné oživení, na druhou stranu to samozřejmě klade zvýšené nároky na úklid, zajištění pořádku, logistiku a podobné věci. Na festival se vždy připravujeme už od zimy, plánováním prací ve městě, ladíme organizační záležitosti s pořadateli, plánujeme, co nabídneme veřejnosti při tradičním Večeru města, prostě se snažíme festival zvládnout se ctí. Pro mě osobně pak festival znamená filmovou „nálož“, svátek filmu spojený s téměř dvěma desítkami projekcí, které stihnu. 

Již zanedlouho nás také čekají komunální volby. Pokud se nemýlím, i vy byste chtěl obhájit váš mandát. Prozradíte nám, s čím do voleb jdete? Co považujete za největší problém, který je třeba v Karlových Varech vyřešit?

Především s obhajobou práce, kterou za čtyři roky máme. Nejsem ten klasický vizionář, který má nějakou hezkou všeobjímající vizi. Vnímám to spíše tak, že vidím problémy a chtěl bych, aby přestaly. Ty problémy jsou obecně dvojího druhu: Jednak, jako každé město, řešíme takové ty zdánlivě drobné bolístky, jako jsou tankodromy v některých ulicích, vyboulené chodníky, ošklivá zákoutí v jinak celkem hezkých ulicích. Zkrátka takový ten drobný „nepořádek“, který se přese všechnu naši snahu ještě nepodařilo odevšad vystrnadit, někdy proto, že dané území nepatří městu, ale někomu jinému, někdy proto, že ta rozbitá silnice vede k nějaké větší stavbě a má cenu ji opravit teprve potom, co ji přestanou ničit stavební stroje.

A druhý typ, to jsou problémy strategičtější, možná ne tolik viditelné v každodenním životě, ale o to důležitější pro myšlení na více let dopředu. Karlovy Vary zažily dobu, kdy jejich památky a lázeňská zóna čelily poměrně divoké přestavbě - my je chceme chránit, zachovat jejich ráz, aniž by to nutně znamenalo „skanzenizaci“. Proto usilujeme o zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Česká republika se v minulých desetiletích nepříliš starala o své lázeňství – proto jsme po dvaceti letech obnovili Balneologický institut. Proto se snažíme i jménem ostatních lázní jednat, obhajovat, vysvětlovat – lázeňská léčba není jen nějaká noblesní dovolená pro cizince, je to normálně fungující odvětví medicíny, má výsledky, působí celostně a využívá k tomu holistické a veskrze přírodní léčivé působení. Naše lázeňské centrum je velice pohledné, ale urbanisticky trpí zbytek města několika zatím neošetřenými brownfieldy – ty jsou sice dnes smutné, ale na druhou stranu jsou nadějnými rozvojovými plochami do budoucna. Máme velice malé kapacity pro péči o seniory, a to je také otázka dlouhodobějšího rozhodnutí.

Takže spíš než bych prosazoval nějakou jednu velkou věc, chtěl bych, aby se naše město zbavilo drobného bince a dobře se postaralo o své obyvatele a o to, co ho činí jedinečným.