Pane profesore, jste jedním z laureátů první ceny za svobodu projevu, kterou udělovala Společnost pro obranu svobody projevu. Co pro vás toto ocenění znamená?

Nejdůležitější na tom celém pro mě je fakt, že zde existuje Společnost pro obranu svobody projevu, která toto téma drží ve veřejném prostoru. Jde o organizaci, která soustavně poukazuje na to, jakým způsobem se neustále vzdalujeme od základních principů svobody projevu, které dokonce v naší nedokonalé demokracii byly v předchozích letech respektovány. 

Upozorňují na velmi důležitý posun, ke kterému dochází, a součástí tohoto upozorňování je, že každoročně budou vybírat jednotlivce a organizace, které jsou podle jejich mínění na straně boje za svobodu projevu. Tohoto úsudku si velmi vážím a těší mě, že moje aktivity považovali za hodné veřejného ocenění.

Leckdo by se mohl ptát, zda vůbec v současné době, 35 let od pádu komunistického režimu, má smysl udělovat ceny za svobodu projevu, když je to právo zakotvené v naší ústavě?

Dobrá otázka. Před dvaceti lety by to smysl nemělo, před třiceti lety také ne. Dnes to smysl má, protože toto právo, které je zakotvené v ústavě, je obcházeno nejrůznějšími rozhodnutími, a dokonce i soudními rozhodnutími. Nejde pouze o kroky exekutivních orgánů, ale i soudů. V posledních letech skutečně dochází k útoku na svobodu projevu a vidíme, že v obraně projevu často selhává soudní soustava. Není to tak, že by všichni soudci byli součástí boje proti svobodě projevu, ale významná část z nich se k tomu bohužel připojuje. Kromě toho zde jsou státní zástupci schopni trestat svobodný projev dokonce i vězněním. Dnes je situace mnohem horší než byla před třiceti lety. 

Pojďme do zahraničí. S americkým povolením pro Ukrajince použít na ruském území střely dlouhého doletu ATACMS to nejspíš bylo jinak, než jak média prezentovala. Bidenova administrativa prý udělila velmi omezené povolení vztahující se na Kurskou oblast, ale Ukrajinci protlačili do NYT článek, který tohle nezmiňoval… Ukrajina to však použila i jinde.

Nejsem si jistý, jak to s tím omezením bylo a jaké omezení jim skutečně Bidenova administrativa dala. Útok se neomezoval jen na Kurskou oblast, zasáhl i do sousední oblasti. Ukrajinci nejsou ve volbě cílů autonomní. Podle mého soudu mají Rusové pravdu s tím, že obsluha systémů a volba cílů vyžaduje americký personál. Z tohoto hlediska si nemyslím, že by si Ukrajinci sami o sobě rozhodovali, na co se zaútočí, a zrealizovali to. Ukrajinci spíše mohou podávat návrhy, ale stejně střílí Američané. Je to složitá debata, protože přesně nevíme, jaké instrukce americký personál má. Dovedu si představit, že jsou takové, aby se v rámci eskalace nešlo mimo určité limity. Mohou to být například instrukce, že se má útočit pouze na vojenské cíle nebo určitou oblast. 

Nesporné ale je, že použitím těchto systémů došlo k eskalačnímu kroku. Bavíme se pouze o tom, jak velká tato eskalace je. Zda je tak velká, jak vyplývá z pozice Kyjeva, anebo menší, jak dávají nyní najevo některé americké zdroje. 

Mohou nynější americké informace šířené ve veřejném prostoru jsou jistou formou kroku zpět? 

Je možné, že americká relativizace eskalace je spojená s ruskou odpovědí. Putin dal určitým způsobem najevo, že si to nenechá líbit a je připraven zaútočit na cíle NATO. Možná proto Američané v informačním prostoru šíří informace, že to povolení z jejich strany nebylo takové, jak se původně prezentovalo, že to nemysleli na celé Rusko apod. Mohou tím dávat zpátečku, to nelze vylučovat. 

Američané zřejmě pochopili, že toto je jasná ruská červená čára, kdy za poslední dobu si Rusko dávalo nějaké červené linie, ale když to Západ poruší, nic se neděje a Rusko nereaguje. Teď to bylo jinak. Rusko poprvé zareagovalo. Moskva řekla nedělejte to. Oni to udělali a přišla odpověď s předvedením nové ruské střely s komentářem, že před ní neexistuje žádná obrana, a pokud budou pokračovat, bude vyslána na Západ. Zpátečka ze strany Západu se v tomto světle jeví jako racionální krok.