Učitelka Věnceslava Drábková stejně jako mnoho jejích kolegů či spíše kolegyň apeluje na návrat dětí do škol. A vysvětluje i proč. „Některé děti jsou zodpovědné a cílevědomě pracují u počítače. Jiné – a týká se to i těch velice nadaných a chytrých – nedokážou sedět a koukat do obrazovky. Je to pro ně náročné,“ konstatuje. Zmiňuje jednoho velice nadaného žáka, kterému přezdívá raketový fyzik. „On se sice připojí, ale vypne mikrofon, nezapne kameru a odejde. Voláte ho marně. Mamince řekl, že ho to nebaví. Ačkoliv děláme různé věci. Koukáme na krátké filmy, máme kvízy a další. Vyhraju si s tím, chodím kvůli tomu spát v jedenáct v noci,“ vysvětluje. Podstatné podle ní je, že děti nemají kontrolu. „Kontakt mezi kantorem a dítětem ve škole je důležitý. Přijdete k dítěti a řeknete mu: Dávej pozor! A ono se vzpamatuje a funguje dál. U distanční výuky to tak úplně nejde, ta je taková anonymní,“ vypozorovala z praxe.

Těší se, až bude učit zase prezenčně. „Postavíte se před děti a i když vykládáte látku, reagujete na jejich podněty. Vrátíte se k tomu, čemu nerozumějí. U distanční výuky tomu tak není,“ vysvětluje. Práce je také komplikovanější a časově náročnější. „Když jdu do školy, mám vpodstatě všechno připravené na interaktivce. Teď kromě toho musím vytvořit nějaké testy, se kterými budou děcka pracovat samostatně, abych mohla pracovat s druhou skupinou. Dále kvízy. Prostě to musím udělat zajímavé, aby děti do počítače jen tupě nezíraly,“ upozorňuje. I ona si musí ale od koukání do počítače v průběhu dne odpočinout. „Když děti napíšou testy, uzavírám je ve dvě odpoledne. Pak si k nim sednu v šest večer, končím v jedenáct či o půlnoci. Což se mi v době prezenční výuky nestalo nikdy. Taky je toho požehnaně, opravujete sešity. Ale nejste z toho tak vyčerpaný, obrazovka prostě vysává,“ konstatuje.

Když se budeš bát, dostaneš to