U uzenin si také lidé dýchají na krk a rozestupy nikdo nebere vážně. Protože když máte větší odstup, už se mezi vás vmísí nějaký chytrolín a hádejte se, že…

Není čas!

Rovněž u pokladen je veselo, a pokud jste pomalejší, nevrle se na vás dívá nejen pokladní, ale i lidé za vámi ve frontě. Když zboží projede pásem do odkládacího prostoru, nestačí si jej zvláště starší lidé odebírat a už jim tam přibývají produkty, které nejsou jejich – pochází od následujícího kupujícího, který nelibě nese, že se musí přehrabovat ve „společném“ nákupu. Postaršímu člověku se to též nelíbí, ale co naděláte, když fronty jsou enormní a opět tady nějakých patnáct metrů čtverečních pro jednoho jediného človíčka je fantazmagorie.

„Hněte se!“ křičí na starší ženu dobře narostlý třicátník s mohutnými bicepsy a obličejem spáleným buď od solárka, nebo maledivského sluníčka. Paní chvátá, až jí padají věci z rukou, mouka se rozplácne na podlahu, lidé v tom, šlapají a dělají otisky stop až před vchod. Ještě že nespadl sirup, to by se tam lepilo, jak nevím co. „Uklízecí služba prosím k pokladnám,“ nese se amplionem a na místo po dobré čtvrthodině přijede Ukrajinka se strojem, ze kterého jde strach a jenž by svou mohutností mohl konkurovat zasněžovacím dělům ve skiareálech. A do toho vlezlé, neustále omílané písničky, jak ty Vánoce jsou šťastné a hlavně bohaté… Za každou cenu.

„Proč to tak hrozně dlouho trvá,“ povykuje nespokojený teenager, který by snad měl být ve škole, ale možná má od ní distanc (nebo distanční výuku?). Pokladní mně nahlíží do krabičky s vejci a já si říkám, že je pěkné, že se starají o to, aby slepičí produkty byly celé a nerozbité. Chyba lávky! „To nevíte, co si tam lidi strčí,“ školí mne obsluha. Jsou schopni vyndat všechny vejce a nandat si tam ty Kinder čokoládové. Do pytlíků s papu pro kočky se prý také třeba dá dát větší množství  vážených pistácií nebo v nejhorším případě arašídů – pořád je to pro vykuky prima láce. A do třetice je klasika se zubními pastami, kde se prý dá vyměnit levnější za dražší a rozdíl je i přes stovku.

Hospodský. To zní mnohdy pejorativně

Zlodějíčkům, podvodníčkům, pro ty jsou tyto časy opravdovým časem hojnosti. Když se ochranka zabývá rozestupy či kumulací lidí, nemůže zase dozorovat tyhle podvůdky. Prý byste viděli, jaké nóbl paničky to dělají. Snad je to nový druh adrenalinu, pokud tedy nejsou kleptomanky.

Tož dost nákupů a jde se do hospody, protože od pátku je konec všeho. Není hospodský, který by nenaříkal, nenadával a nepřivolával na vládu a koronavirus hromy blesky. Kromě centra se však lidé nějak zásadně neženou do jídel a specialit, spíše posedí u kávičky v kavárně nebo si dají dort v cukrárně, bez ohledu na to, že doma již třeba mají hory upečeného cukroví.

„Kašlu na ně, ať si poradí,  jak chtějí,“ říká jeden ze starších občanů Plzně, který si před některými podniky doslova odplivuje. „Ti majitelé a provozní, to je jako dřív – elita, která lidi brala na hůl. Jako za komančů řezníci a zelináři, tak teď hospodští.“ A dozvídám se věci, jak se pančují značkové nápoje, dolívá se do kofoly či džusů perlivá voda anebo se prachsprostě krade.

Když nejsou lidi

To připomíná jednoho známého šumavského hoteliéra, právníka, který měl s personálem neustálé problémy – jednou kradli maso, jindy zeleninu a nakonec utekl i s denní tržbou. Být pečený vařený dennodenně na policii už pána omrzelo. Sehnat řádné zaměstnance je prostě problém. Nedivte se, když učiliště produkují nemakačenky, kteří se bojí porcovat syrové maso, zvrací u toho, nebo jsou důslednými vegetariány či dokonce vegany  nebo ani z pracovněbezpečnostních důvodů nesmí pracovat s ostrými nástroji. To u budoucích řezníků asi moc nejde pižlat tupým nožem pravou svíčkovou.

Proč (ne)podporovat

Ale zpět k restauracím a hospodám. V paměti národa už je pěkných pár let vzpomínka na majitele některých podniků, kteří si ještě před zavedením EET nosili tržbu v igelitkách domů, kde ji ukládali snad pod štrozok, snad do trezoru. Z toho také platili příspěvky různým partajím. Jaké bylo překvapení, že některé restaurace prý měly pomalu všechny zaměstnance členy třeba ODS. Až stoprocentní organizovanost, tím se dříve nemohli chlubit ani komunisté či socialistické odbory nebo Svaz československo-sovětského přátelství.  Inu, komu čest, tomu čest. „Copak budu podporovat tyhlety kapitány pohostinství?“ Konstatuje ještě pán a opět pouští možná jedovatou slinu na práh jedné z restaurací, o které je známo, že sem chodí smetánka dnes tak vznešeně nazývaných lobbistů, dříve kmotrů. „Samozřejmě že to měli už zpočátku  napsaný na manželky, bílý koně a já nevím co ještě a perou prachy přes daňový ráje – a tím nemyslím Karibik, ale ostrovní země tý naší slavný únie…“

Jako se nezapomíná na nafoukané pražské hoteliéry, kteří v době před pandemií nepodali žízněchtivým českým turistům ani židli (natož ruku s jídelňákem), tak se nezapomíná na hospodské oligarchy, kteří vyrostli až do nebetyčných výšin, a i s relativně nízkým IQ ovlivňují běžný chod lidí. Ale abych někoho neurazil, jsou tu také extrémně chytří lidé, kteří mají respekt „i v Práglu“…

Tahle skupinka pak dělá špatné jméno a pověst těm, kteří se dřou jak mezci, platí nehorázné nájmy, zaměstnance (na plný úvazek, ne na OSVČ nebo jen s nejnižší možnou mzdou a ostatní dorovnávají kešem někde stranou – ovšem v případě, je-li takto svérázně zaměstnaný člověk dostatečně loajální a bohabojný. Pardon – kmotrůbojný).