„Pražská primátorka Adriana Krnáčová končí a média se s ní poměrně bujaře vypořádávají. Dozvídáme se tak leccos o Krnáčové, ale i o novinářích. Primátorka jim nepochybně poskytla pár šťavnatých podnětů ke šťavnatým komentářům, protože politická korektnost nepatří k jejím nejfavorizovanějším tématům. Tomu lze rozumět. Kdo zná hokej, ví, že viditelný faul často jen reaguje na předchozí skrytý. Ale o tom ať píší ti, kdo jsou zasvěceni do pražské politiky,“ poznamenal úvodem Schneider, jehož však hlavně zaujalo to, že když někdo ohlásí odchod z politiky, mediální pirani si na něm mohou vyzkoušet zoubky.

„K tomu se přidává negativní důsledek moderní choroby, jíž je přehnaná politická korektnost. Ta může – pokud je jí jako šafránu – člověka kultivovat, ale v množství větším než nepatrném už ničí přirozené cítění. To si jedinec zdokonaluje i tak, že občas dostane ‚po čuni‘, občas po ní někomu dá,“ zmínil Schneider s tím, že korektnost však také slouží jako záštita pro alibismus, cenzuru, bázlivost a další hanebnosti. 

Jaká byla Adriana Krnáčová primátorka, to ať podle Schneidera hodnotí jiní – ale ať se jim do toho neplete, že je to ‚chic ženská‘. „To lze totiž napsat šťavnatě a jadrně a napřímo a přitom neurážlivě, aniž by to – tak či onak – ovlivnilo hodnocení primátorky coby politické figury,“ sdělil Schneider.

A dodal, že někteří novináři však primátorku coby političku neposuzují, ale pouze „vnímají“. „Bouří se jim první signální soustava a hormony a oni se tím – opět bez rozmyslu – ještě běží pochlubit na veřejnost. Do odborného hodnocení se jim pak pletou emoce a k primátorce se snaží připasovat všelijaké zkomoleniny a patvary (‚Krnda‘), nad nimiž by ovšem Sigmund Freud jásal.“

„Horší je, když těmi výrazy častují primátorku Krnáčovou novinářky, protože to už pomáhá nastolit pavlačovou atmosféru, která pak kontaminuje celospolečenskou situaci a vrací se v těch nejnevhodnějších chvílích a formách. Po nějaké noblese ani vidu, ani slechu. Musí to tak být?“ uzavřel Schneider.