„Bylo zásluhou prezidenta Masaryka, že Rakousko zůstalo jako samostatný stát po první světové válce,“ uvedl novinářský nestor a autor celé řady knih literatury faktu Milan Syruček. „Rakouský prezident, když přijel za Masarykem do Prahy, si stěžoval, že situace je tak zlá, že uvažuje o tom, aby se Rakousko připojilo k Německu. Toho se Masaryk tehdy velmi obával, a aby se to nestalo, tak Rakousku dal 500 miliónů korun na to, aby se ekonomicky pozvedlo a zůstalo Rakouskem a aby to naše německé ‚obklíčení‘ nesahalo až k maďarským hranicím. V roce 1947 jsme do jisté míry Rakousku ekonomicky pomohli znovu, protože v únoru bylo mistrovství světa v hokeji,“ uvedl Syruček další zajímavost tentokrát ze sportu. „Švédové nás porazili a hrozilo, že budou mistři světa, nikoliv Československo. Ale Švédové po vítězství nad námi, když měli už před sebou jen Rakušany jako posledního soupeře, se v Praze tak opili, že nebyli schopni hrát a prohráli 2:1. My jsme navíc porazili Američany 6:1, takže jsme se stali mistry světa a lidé s nadšením skutečně dělali sbírku na Rakousko a šly tam vagóny brambor, obilí, dalších potravin a zboží jako výraz díku, že jsme se díky Rakušanům stali mistry světa.“

Jan Sechter k tomu dodal: „V Rakousku si to opravdu pamatují a ten vděk se přenáší z generace na generaci. Jako bývalý hokejista jsem měl hned téma k rozhovoru, když jsem začínal v roce 2013 v Rakousku.“

Pozor na Německo!

„Zaujala mne sinusoida s Německem. Nazval bych ji hyperbola. Za těch sto let – v roce 1918 jednoznačně formulovaný cíl naší zahraniční politiky, jednoznačně formulovaný prezidentem Masarykem a ministrem zahraničí Benešem: Zabránit anšlusu z nouze. Rakousko, které se smrsklo do jedné části, s ekonomickými problémy, ale i s neuvěřitelnou depresí, bylo velmi náchylné k tomu, že se bude spojovat s tím velkým celkem.

Cíl číslo dvě – zabránit jakékoliv restauraci habsburského režimu kdekoliv v bývalém území Rakouska-Uherska. Proto bylo třeba podpořit rakouskou republiku už v jejím zrodu,“ uvedl ve svém vstoupení bývalý diplomat Sechter. „Čtu tehdejší debaty v parlamentu jako to, že ten úhlavní nepřítel je někdo, komu my budeme pomáhat. Poslanci, kteří nepochopili vizi prezidenta Masaryka a Beneše, kteří s touto myšlenkou museli ještě několikrát do parlamentu a obhájit si ji, tak bylo těžké pro to získat i veřejnost. A je to velká zásluha našich dvou představitelů, že vsadili společně se společenstvím spojenců na to, že Rakousku je třeba ve startu pomoci. Edvard Beneš, a to se málo ví, je nositelem nejvyššího rakouského státního vyznamenání, a to ještě za třetí pomoc, a to mezinárodní,“ překvapil mnohé Sechter.

„Rakousko na tom bylo v zadlužení asi jako dnes Řecko. Mělo na sobě sanační režim financí, věřitelé v mezinárodním společenství se chovali stejně tak jako vůči Řecku. Nenechat padnout, ale ohlídat si. V roce 1926 dostal Edvard Beneš nejvyšší vyznamenání Rakouska. To jsem Rakušanům připomínal, když jsem měl na starosti v naší neuralgické době odškodnění nuceně nasazených. A mohl jsem poznamenávat – neříkejte tomu vašemu nositeli nejvyššího vyznamenání, že je to masový vrah a vyháněč sudetských Němců. Prostě, prošlo to proměnou…“