Z mnoha míst planety se stávají válečné zóny – lidi to následně nutí k ekonomické migraci, válečné migraci, dokonce i klimatické migraci. Ve Švédsku jsou miliony lidí úplně jiných kultur. „Dějiny lidstva jsou také dějinami migrací. Občas je to také v zásadě migrace především nějaké elity, třeba kočovné, která se například ze středoasijských zemí přesouvá do Indie, do Středomoří a podobně. Tam ovládla místní populaci a časem s ní splynula. To je třeba šíření Indoevropanů před několika tisíci lety, někdy je to opravdu masovější přesun, ale ten byl většinou v minulosti dlouhodobější,“ zmínil Budil například migraci neolitiků, migrace prvních zemědělců z Anatolie do Evropy, případně do Indie, trvala tisíce a tisíce let. „To byl opravdu krok za krokem,“ dodal.

„Od osmnáctého, hlavně devatenáctého století díky infrastruktuře, díky průmyslové revoluci, díky železnici, díky pravidelné paroplavbě, dneska dalším dopravním prostředkům, tak samozřejmě že se migrace usnadnila. V devatenáctém století Evropu opustilo padesát milionů lidí. Což je bezprecedentní světová migrace, která by nebyla možná v sedmnáctém nebo šestnáctém století. Která je výsledkem až průmyslové revoluce,“ dodal Budil. 

Hovořil také o Švédsku, které v současné době vnímáme jako bohatou zemi. „V 19. století bylo chudé. V 60. letech 19. století severní, střední Švédsko bylo pustošeno hladomorem. Švédové hromadně odcházeli ze Švédska, kolem roku 1900 každý pátý Švéd žil ve Spojených státech amerických,“ poznamenal Budil. 

„Migrace je něco, co je v dějinách přirozené. To, s čím se musí počítat, že zároveň od toho 18.–19. století vznikají národní státy, ve kterých existuje určitý politický systém, většinou více či méně tíhnoucí k určité demokracii, to znamená jaksi snaze o participaci co největšího počtu lidí. Francouzská revoluce, další vývoj jiných evropských zemí postuloval to, že je to národ, který zkrátka vládne a potřebuje k tomu odpovídající politickou reprezentaci. Ovšem k tomu, aby ten národ fungoval jako jeden celek, aby vládl dobře, aby spravoval tu zemi lépe než předtím ti ostatní panovníci, tak samozřejmě potřebuje určitou míru homogenity,“ dodal. „To znamená, že potřebuje sdílet určité hodnoty, určitý světonázor a podobně. To by si měl každý stát zvážit, zejména ty, které demograficky propadají, jestli je jaksi schopen ty nové příchozí, ty nové migranty, které občas i potřebuje kvůli své demografické stagnaci, jestli je schopen je plnohodnotně začlenit do politicky fungujícího celku. Udělat z nich rovnoprávné, plnohodnotné, přínosné příslušníky národního státu. Obávám se, že zrovna tohle ve Švédsku velmi selhává. A bohužel ve velké části západního světa tohle selhává,“ dodal Budil.

„Vzniká něco jako apartheid. V zásadě to trochu připomíná situaci v USA na přelomu 19.–20. století, kdy excesivní migrace, ale zároveň to, že ta anglosaská elita se tak trošičku štítila těch přistěhovalců z východní, střední Evropy, razila pro ně akronym. Amerika se pro ně začala dělit do určitých skupin, které spolu nekomunikovaly, které mluvily vlastním jazykem a tak dále,“ dodal k rizikům migrace Budil. „Může to opravdu vyústit do takového vzájemného odcizení, do apartheidu, v nejlepším případě s lidskou tváří, že se tak nějak spíš ty komunity ignorují. Ale může to dojít i do určitého nepřátelství a do konfliktu. Žijeme ve světě, nebo v západním světě, kdy jaksi ten produktivní model kapitalismu, tak jak vznikl v 19. století, kdy v zásadě účelem tehdejšího hospodářského života bylo vytvořit průmysl, vzdělaný národ, pokud možno homogenní, protože i to jaksi prospívalo obchodu, výrobě a tak dále. Tak tenhle průmyslový produktivní model kapitalismu začíná být nahrazován, nebo někde už je úplně nahrazen, kapitalismem finančním, kde v zásadě se kapitál přelévá z té produktivní sféry do sféry čistě spekulativní a těch různých akcií a odkupování akcií, které jsou neproduktivní. Ale na druhé straně jsou zdrojem bohatství. Jsou zdrojem bohatství, určité omezené a stále omezenější oligarchické vrstvy, takže ta situace začíná nápadně připomínat vlastně feudální svět před francouzskou revolucí, kdy vládla úzká aristokratická vrstva, na které ostatní lidé byli závislí, protože ona vlastnila půdu a buď je na té půdě držela, nebo jim tu půdu pronajímala, čili byli na ní závislí. A teď se nám v zásadě rýsuje svět, který je ovládán určitou málo početnou globální oligarchií, která v zásadě zbytek obyvatelstva – střední třídu, která se propadává stále níže a níže, drží v určitém dlužním nevolnictví, celoživotních hypotékách, leasincích, nemožnosti pořídit si bydlení a podobně,“ sdělil Budil, že jde o trošku upgradovaný feudalismus v podmínkách civilizace 21. století. „A začalo nám to rozpouštět národy. V zásadě, v tomto světě, existence národů, tak jako ve světě feudalismu, v zásadě není nutná. Máme tady nadnárodní feudální vrstvu, tak jako aristokracie byla ve středověku a v raném novověku nadnárodní, a pak nevolníky,“ doplnil Budil. 

„Na velkých migračních vlnách, které se odehrávají v západním světě, vidím takovou téměř snahu té nové globální hierarchie ten proletariát promísit. On se vytvořil vlastně dvojí proletariát. Jeden proletariát s o něco vyšší životní úrovní, ten privilegovaný, který žije stále v západních zemích, nebo v Severní Americe, který se těšil dlouho vysoké životní úrovni, tomu americkému způsobu, třem dětem atd., ale jeho životní úroveň stagnuje. A stává se skutečným proletariátem, pouze časem je ho třeba zbavovat těch původních privilegií. Pak byl proletariát mimoevropský, v Bangladéši, v Indii, v Indonésii, donedávna v Číně a podobně, kam byla přesunuta ta nejlevnější výroba, později veškerá výroba, a ten pracoval za nízké mzdy od začátku. A ta migrace tyhle dva proletariáty začíná promíchávat. Bohužel ten proletariát evropský to zatím pořád ještě nechápe a je úrodnou půdou pro různou xenofobii a podobně,“ řekl Budil. 

A jak nyní proměnit svět? „Optimální by bylo, kdyby Spojené státy, tak jako kdysi Španělsko, Francie, Portugalsko, naposledy Velká Británie, prostě pochopily, že už nemohou být světovou mocností a upřímně řečeno, že to za to ani nestojí,“ dodal Budil.