Nedávno jsme na tomto místě přinesli informaci, že Ministerstvo vnitra ČR založilo další z řady center např. vedle Centra proti hybridním hrozbám. Nový podúřad se jmenuje Krizový informační tým (KRIT). Jak na počátku své činnosti avizoval, zabývá se komunikačními doporučeními směrem zejména k pracovníkům státní a veřejné správy, u nichž, podle tvrzení z loňského června, detekoval údajnou radikalizaci jejich postojů.

Doslova se v jeho materiálu píše toto: „Lidé jsou krajně znejistělí a bojí se budoucnosti. Často nevědí, jak zaplatí účty za elektřinu a zda budou mít na základní životní potřeby. Část společnosti se radikalizuje. A volá po změně politické reprezentace. Zjištění KRITu, partnerů na místní úrovni a z řad organizací občanské společnosti (opět naše slavné neziskovky, placené státem, pozn. aut.) naznačují rovněž rostoucí frustraci, příklon k antisystémovým subjektům a radikalizaci pracovníků státní a veřejné správy v důsledku uprchlické a energetické krize. Radikalizace pracovníků státní a veřejné správy představuje zásadní problém, který může ohrozit běžné fungování státu a jeho institucí, samospráv a dále urychlit rozpad společenské soudržnosti.“

Co to může znamenat v překladu do češtiny? Že si mocenské orgány konečně všimly, že lidé chudnou, roste v nich nespokojenost s neschopností vládnoucí garnitury, která místo řešení energetické, plynové, lékové a kdovíjaké ještě krize posílá kamiony se zbraněmi a léky na Ukrajinu. Věrchuška si z toho správně odvodila, že její zabetonované stoosmičkové postavení se může vlivem nespokojenosti lidí začít dříve či později drolit a nastane boj o holý život, resp. o udržení stávajících a získání nových koryt za veřejné peníze. Jenže místo důkladného zamyšlení nad příčinami oné nespokojenosti pouze hledá a vytváří způsoby, jak nespokojené zastavit, umlčet a odstavit od možnosti veřejného působení.

Samozřejmě, že nejbolestnější je to právě u pracovníků „eráru“, tedy veřejné správy, kteří by měli být těmi pilíři, na nichž stojí vrcholná moc. Jenomže ty pilíře mají také své existenční starosti a nemají v hlavách úplně vygumováno, jak by si vrchnost přála. A tak prý „roste jejich radikalizace, příklon k antisystémovým subjektům atd.“ Což prý může vést ke „změně politické reprezentace“, což je zde převáděno do fráze o „ohrožení fungování státu a rozpad společenské soudržnosti“.

Asi nejsem sám, kdo je toho názoru, že za nedůvěru z řad občanů si vláda může sama, ona je ten, kdo přispívá k rozdělení obyvatel na „naše“ (rozuměj zkorumpované fízly, pracovníky udavačských center při MV atd.) – a „jejich“, tj. nepřátele, kritiky, pochybovače, relativizující „naše“ žulové pravdy. Vláda a její mocenské údy se tak chovají přesně po vzoru všech diktatur a totalit. Místo aby vedla s občany dialog a snažila se jim vyjít vstříc ve věci uspokojování jejich zákonných nároků, sepisuje metodické příručky, podle nichž se má proti občanům postupovat. Lze dřív či později očekávat, že Ministerstva vnitra nebo někdo takový přijde s dalším stupněm boje proti vnitřnímu nepříteli, a to bude už zcela jasná kriminalizace za držení a šíření osobního názoru, což každému občanovi garantuje ústavní Listina práv a svobod. To je však dokument v očích těchto novodobých inkvizitorů vhodný tak leda k podložení kratší nohy psacího stolu, u něhož se rozhoduje či záhy bude rozhodovat o bytí a nebytí každého z nás.

Zatím nejnovější materiál vzešlý z útrob KRITu nese název „Komunikační doporučení – VÁLKA & ENERGETICKÁ KRIZE“. Čteme zde hned v záhlaví třeba tohle: „V České republice probíhá politický střet o to, zda bude energetická krize interpretována jako selhání státu, nebo jako důsledek ruské ‚energetické války‘, jež si klade za cíl rozklad české společnosti… Úkolem státu je o opatřeních aktivně a otevřeně komunikovat a umenšovat tak prostor pro vznik a šíření spekulací a dezinformací.“

Tyto teze jsou dále rozvedeny v kapitole nazvané Kontext:

„Česká republika společně s ostatními evropskými státy čelí bezprecedentní energetické krizi, kterou záměrně způsobila Ruská federace s cílem oslabit Evropskou unii, narušit její dosavadní – alespoň elementární – jednotu a přimět ji ke změně postoje vůči napadené Ukrajině. Současná politika Ruské federace v oblasti energetiky není ničím jiným než pokračováním války jinými prostředky. To znamená, že ve válce se nenachází jen Ukrajina, ale také Česká republika spolu se svými evropskými spojenci. Jakkoliv občané České republiky nejsou bezprostředně ohroženi na životech, dopady ‚energetické války‘ již pociťují, a to zejména ve svých peněženkách. Postupně ztrácejí důvěru ve stát. A hledí do budoucnosti s nejistotou, až strachem. Úkolem státu je proto posílit ve veřejném prostoru povědomí, že se Česká republika nachází v nové, zatím nepoznané, válce.“

A dále: „Pokud se státu nepodaří dopady ‚energetické války‘ umenšit, hrozí sociální otřesy, které mohou vyústit až k úplné ztrátě důvěry občanů v základní funkce státu a veřejné sféry, ke zpochybnění dosavadního prozápadního směřování České republiky, případně až k destrukci stávajícího politického systému založeného na otevřené soutěži politických stran.“

Z toho plyne, že moc si uvědomuje, v jak strmé uličce směr propast se ocitá, a proto straší opravdu zhurta: nezúžíme-li veřejnou informovanost na unisono prorežimní hlas, stane se to, že se pluralitní systém změní. V co? To se zde neříká, ale lze předpokládat obavy z toho, že po nějakých neslaných nemastných protestních akcích rozdrobených partiček přijde nějaký charismatický lídr, bouchne do stolu a na složité otázky nabídne jednoduché a každému pochopitelné odpovědi. A k těm je, jak pozorujeme činění naší neschopné vlády, blízko jako, řečeno postaru, z hráze do rybníka.

To je také jeden z důvodů, proč se stávající moc tolik bojí Andreje Babiše. Ne snad proto, že by byl tím záchranným kruhem účinných strategií, a už vůbec ne nadějí pro ty, kdo by se rádi dočkali uvolnění poddanského chomoutu naší země vůči EU a USA. Nicméně Babiš má charisma a umí s lidmi mluvit jejich jazykem, aspoň co do obsahu. Formu ponechme stranou, není zde důležitá. Babiš zde v dobách svého vládnutí realizoval přesně to, co dnes z mnoha stran slyšíme ve formě poptávky: Zvyšoval příjmy státních zaměstnanců, nejen úředníků, ale třeba i učitelů a v jiných silných latentně voličských skupinách. Zatímco naše dnešní vláda dokázala pouze zvýšit příjmy sama sobě a svým věrným v parlamentu, a pro ostatní si ponechala pouze arogantní doporučení vyřčené druhdy premiérem: Občané, nestyďte se chodit pro sociální dávky.