„Pozval jsem studenty jednoho akademického gymnázia, ve Štěpánské ulici. Večer před akcí mně přišla mailová zpráva, že velmi děkují za zajímavou pozvánku, ale bohužel jsou plně zaujati přípravou na ples a na vánoční koncert,“ uvedl Milan Syruček na samém začátku za smíchu několika desítek přítomných. „Já to zmiňuji proto... jaká se věnuje pozornost naší vědě…“

Politika není věda, věda není politika

A pak vzpomínal: „Když jsem se jednou ptal Henryho Kissingera, v čem vidí největší problém současného světa, tak mi odpověděl – v tom, že politici studují jednotlivé problémy tolik hodin, kolik se jim let věnují vědci. Bohužel, ale ti vědci nejsou politici. Je to možná i v tom, že politika se nedělá na základě vědy, tedy není vědou. Ačkoliv třeba francouzský prezident Charles de Gaulle v roce 1944, kdy byla Francie osvobozena a on se ujal úřadu ministerského předsedy, jednu z první věcí, co udělal, bylo, že založil školu ENA – školu pro výchovu politických a řídících pracovníků. Musím říci, že když jsem v šedesátých letech žil v Paříži a setkával jsem se tam s řadou ministrů, všichni byli absolventi této školy. To je otázka přístupu k politice a k vědě,“ konstatoval Syruček

Slova se pak ujala předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová: „Musíme začít tím, co se v tomto ohledu změnilo. Byly to podle mne tři oblasti – první je svoboda hledání, oblast druhá jsou mezinárodní kontakty a ta třetí jsou finance.“

Kádry s dutou palicí, ale s rudou knížkou

Ke svobodě bádání poté uvedla, že celý život pracovala v přírodovědných oborech. „Ty s výjimkou genetiky byly dřívějším režimem postiženy relativně málo. S čím jsme ale bojovali bylo to, že nám stále někdo diktoval, co máme dělat, jak to správně máme dělat a jak to správně dělají v Sovětském svazu. Do vedoucích pozic ve vědě byly pravidelně obsazovány kádry. I v přírodovědeckých oborech, a to byl samozřejmě problém, protože věda není otázka řízení nebo demokracie. Jestliže byl šéfem člověk velmi politicky kovaný, ale vědecky neschopný, tak výkon toho týmu podle toho vypadal,“ posteskla si profesorka.

„To se samozřejmě nyní naprosto změnilo. Dnes ti lídři a ‚hlavy‘ už nejsou obsazováni podle politických kritérií. A to je za posledních třicet let vidět. Další věcí byly kontakty. To byla konstantní hrůza. Pamatuji se, že z ústavu, který se zabýval biochemií a molekulárními technologiemi, jsme nesměli oficiálně napsat dopis na Západ. Některé země byly zakázány absolutně. A když jsme nějaký ten dopis chtěli napsat včetně toho, že jsme chtěli objednat nějaké unikátní chemikálie, tak jsme to museli dávat ke schválení zvláštnímu oddělení. A to ten dopis buď odeslalo, a pokud jej neodeslalo, tak nás o tom ani neinformovalo. Pro nás to bylo velmi těžké, protože věda je kosmopolitní. Jediná možnost, jak se setkávat se zahraničními kolegy, pokud tedy člověk nebyl členem KSČ nebo se jim nezalíbil, tak nemohl jezdit do vědecky rozvinutých zemí, takže jediná možnost byla uspořádat konferenci tady. Psát doporučení, aby západní kolegové dostali víza. A pak jsme třeba na zámku v Liblicích uspořádali konferenci a všimli jsme si, že někteří číšníci rozlévají to, co měli roznášet a byli velmi neobratní. A to byli ti, kteří tam byli dosazeni z StB,“ vzpomínala s kapkou humoru šéfka Akademie věd.

„Pokud dnes máte peníze, tak můžete vyjet, kam chcete. Můžete spolupracovat, s kým chcete, a žádné limity se v tomto směru nekladou.“

Peníze hýbou světem – i vědou

„Další oblastí jsou finance. To je kapitola sama pro sebe. Pamatuji se, že kdysi, když jsme chtěli nakoupit nějakou chemikálii, kterou nevyráběla Spolana nebo náš jiný podnik, tak to trvalo třeba půl roku. A čekat takovou dobu je nesmyslné. To tedy inhibovalo výzkum i v přírodních vědách. A to nemluvím o vědách sociálních nebo humanitních, kde dopad minulého režimu byl samozřejmě daleko dramatičtější. Pravda je, že ne každý tým má dnes dost financí, ale pokud jsou týmy dobré a uspějí v žádostech o granty, tak mohou dělat srovnatelnou vědu se západními institucemi.“

K ekonomice své instituce pak uvedla: „Ročně hospodaříme zhruba se 14 miliardami korun. Z čehož zhruba necelých šest miliard dostáváme přímo do naší rozpočtové kapitoly jako institucionální peníze. Zhruba druhou třetinu si naše pracoviště a vědečtí pracovníci vysoutěží v grantech. To jsou tedy také veřejné peníze, a kdyby se to nasčítalo, tak je to více než deset miliard. A poslední část peněz je to, co si naše pracoviště ‚vydělají‘, což jsou většinou peníze z prodaných licencí. Z toho dominantní část získává Ústav organické chemie a biochemie a to jsou vlastně výnosy z patentů pana profesora Holého na antivirotika.“

Syruček k tomu dodal: „Ve státním rozpočtu je na vědu a výzkum rozděleno 1,93 procenta HDP. V porovnání s EU je to trochu níže, ale v porovnání se špičkovými zeměmi – Německem, Rakouskem, Švédskem a Dánskem, tam jdou tři procenta.“

Následoval proslov rektora Univerzity Karlovy profesora Tomáše Zimy, jenž je podle Milana Syručka v pořadí již 508. rektorem této staroslavné univerzity. „To je otazníkem, protože nemáme přesné záznamy, ale můžeme to dopočítat podle založení univerzity,“ odpověděl rektor. 

Svět ví o nás – víme o světě?

„Paní kolegyně Zažímalová hovořila o tom, co se změnilo, já budu mluvit o tom, co se nezměnilo. Změnilo se, že univerzity a akademie se mohly otevřít světu. V prvních letech byla i velká pomoc zahraničních kolegů. Návrat do vědecké komunity byl tedy relativně rychlý a univerzity, které byly tradiční, se vrátily tam, kde byly, se svým potenciálem na obrovskou spolupráci. Nyní tady třeba máme jednání s univerzitou v Curychu, což je náš strategický partner. Univerzity se otevřely zahraničním studentům a učitelům. V současné době máme na Univerzitě Karlově 19 procent zahraničních studentů, kteří jsou ze 111 zemí světa. Třetina jsou občané Slovenské republiky. Kolem deseti procent učitelů je ze zemí mimo ČR,“ vypočítával Zima.

„První deficit vidím v tom, že málo lidí z ČR soutěží o velké evropské projekty. To nemyslím jen my samotní, ale spíše ve spojení se zahraničními kolegy. V některých oblastech, zejména společenskovědních, vám lidé řeknou, že to vlastně nejde, a píšou si články s kolegy ze Slovenska, s tím, že nikdo jiný nám nerozumí. On ten evropský projekt bolí. Například existuje Světový lingvistický kongres, který byl nyní na Havaji, a jedna sekce byla věnována bohemistice a slovanským jazykům. To, že jsou pěstovány na různých univerzitách, například v Egyptě nebo na univerzitě v Dillí, tak i ve specifickém českém jazyce je možnost spolupracovat a vytvářet konsorcia,“ uvedl rektor několik příkladů.

„Druhou věcí, která nás bude brzdit, je snaha, aby nikdo nevyčníval. Aby všichni dostali stejně, aby nedej bože někdo mohl být lepší. Politici nemají sílu říci, že jsou univerzity vědecké, výzkumné – a ty ostatní, třeba umělecké. Takže my, UK, jsme s VŠCHT vytvořili Asociaci výzkumných univerzit, kde je i olomoucká Univerzita Palackého, ČVUT a Masarykova univerzita. Například v Polsku nyní rozhodli, že bude deset výzkumných univerzit jinak financováno,“ informoval auditorium host. „Německo, Čína, Rusko a další země vědí, že pokud se mají někam dostat, nemůže být použit jeden model financování. Třeba pro Slezskou univerzitu v Opavě a pro Karlovu univerzitu. Toho se politici bojí a nechtějí to udělat.“

Všichni na všem, aneb zglajchšaltujme, co jde, i nejde!

„Další věc je, že v České republice bádáme ve všem. Od kosmického výzkumu přes výzkum řas, a pak se prostředky rozdrobí na všechno. Mělo by se říci – tady je špičkový výzkum, který je jak na akademii, tak na univerzitě srovnatelný se světovou a evropskou špičkou a ten tedy podporujme. Pak jsou nové oblasti, které je třeba zainventovat, například nanotechnologie, v čemž jsme velmi úspěšní – Technická univerzita v Liberci, Akademie věd a další ústavy. A pak jsou to obory, kde potenciál příliš není. Jistě, na vysoké škole musíme udržet i tyto obory z hlediska všeobecného vzdělávání, ale je otázka, jak k nim přistupovat,“ konstatoval rektor.

Rakousko podle Zimy dává po přepočtu na vědu 75 miliard, Česká republika po přidání 24 miliard. V tom máme velké mezery.