„Pozval jsem studenty jednoho akademického gymnázia, ve Štěpánské ulici. Večer před akcí mně přišla mailová zpráva, že velmi děkují za zajímavou pozvánku, ale bohužel jsou plně zaujati přípravou na ples a na vánoční koncert,“ uvedl Milan Syruček na samém začátku za smíchu několika desítek přítomných. „Já to zmiňuji proto... jaká se věnuje pozornost naší vědě…“

Politika není věda, věda není politika

A pak vzpomínal: „Když jsem se jednou ptal Henryho Kissingera, v čem vidí největší problém současného světa, tak mi odpověděl – v tom, že politici studují jednotlivé problémy tolik hodin, kolik se jim let věnují vědci. Bohužel, ale ti vědci nejsou politici. Je to možná i v tom, že politika se nedělá na základě vědy, tedy není vědou. Ačkoliv třeba francouzský prezident Charles de Gaulle v roce 1944, kdy byla Francie osvobozena a on se ujal úřadu ministerského předsedy, jednu z první věcí, co udělal, bylo, že založil školu ENA – školu pro výchovu politických a řídících pracovníků. Musím říci, že když jsem v šedesátých letech žil v Paříži a setkával jsem se tam s řadou ministrů, všichni byli absolventi této školy. To je otázka přístupu k politice a k vědě,“ konstatoval Syruček

Slova se pak ujala předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová: „Musíme začít tím, co se v tomto ohledu změnilo. Byly to podle mne tři oblasti – první je svoboda hledání, oblast druhá jsou mezinárodní kontakty a ta třetí jsou finance.“

Kádry s dutou palicí, ale s rudou knížkou

Ke svobodě bádání poté uvedla, že celý život pracovala v přírodovědných oborech. „Ty s výjimkou genetiky byly dřívějším režimem postiženy relativně málo. S čím jsme ale bojovali bylo to, že nám stále někdo diktoval, co máme dělat, jak to správně máme dělat a jak to správně dělají v Sovětském svazu. Do vedoucích pozic ve vědě byly pravidelně obsazovány kádry. I v přírodovědeckých oborech, a to byl samozřejmě problém, protože věda není otázka řízení nebo demokracie. Jestliže byl šéfem člověk velmi politicky kovaný, ale vědecky neschopný, tak výkon toho týmu podle toho vypadal,“ posteskla si profesorka.

„To se samozřejmě nyní naprosto změnilo. Dnes ti lídři a ‚hlavy‘ už nejsou obsazováni podle politických kritérií. A to je za posledních třicet let vidět. Další věcí byly kontakty. To byla konstantní hrůza. Pamatuji se, že z ústavu, který se zabýval biochemií a molekulárními technologiemi, jsme nesměli oficiálně napsat dopis na Západ. Některé země byly zakázány absolutně. A když jsme nějaký ten dopis chtěli napsat včetně toho, že jsme chtěli objednat nějaké unikátní chemikálie, tak jsme to museli dávat ke schválení zvláštnímu oddělení. A to ten dopis buď odeslalo, a pokud jej neodeslalo, tak nás o tom ani neinformovalo. Pro nás to bylo velmi těžké, protože věda je kosmopolitní. Jediná možnost, jak se setkávat se zahraničními kolegy, pokud tedy člověk nebyl členem KSČ nebo se jim nezalíbil, tak nemohl jezdit do vědecky rozvinutých zemí, takže jediná možnost byla uspořádat konferenci tady. Psát doporučení, aby západní kolegové dostali víza. A pak jsme třeba na zámku v Liblicích uspořádali konferenci a všimli jsme si, že někteří číšníci rozlévají to, co měli roznášet a byli velmi neobratní. A to byli ti, kteří tam byli dosazeni z StB,“ vzpomínala s kapkou humoru šéfka Akademie věd.