Už poměrně dlouho jsou slyšet hlasy, jak se Evropa musí začít připravovat na válku, zbrojit, a tak všelijak podobně. Hlasy slyšet jsou, ale skutek utek. Jak by taky ne; po pádu Sovětského svazu měly být už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Samozřejmě, byly tu války a jedenácté září přineslo staronovou hrozbu terorismu. Ale nikdo nečekal, že se na bojišti znovu utkají dvě moderní armády.

Války v Iráku, v Afghánistánu i bombardování Libye určily povahu možných konfliktů. Tedy, že vyspělá armáda přijde, vybombarduje, co se dá, a pak zlomí odpor zastaralé a demotivované armády. Tímto způsobem byly koncipovány i zbraně pro budoucí konflikty. Naváděné, přesné a drahé. Takové, jaké si můžete dovolit, když vám od protivníka nic nehrozí. V Kremlu si evidentně dobře spočítali, že na proxy konflikt, ve kterém se nebudou moci direktně angažovat, nejsou USA a jejich spojenci připraveni. Koneckonců, s tím, jak se to s armádami v EU a v USA vyvíjí, se nikdo netajil.

Teď zastánci uspořádání světa, které tak nějak fungovalo po 32 let, potřebují zbrojit. Jenže ono to nejde. Řada z nich stále žije v iluzi „mocného Západu“. Jenže průmyslová základna, na které tato moc stála, je ta tam. Jeden příklad za všechny; USA potřebují ledoborce. Jenže poslední ledoborec spustily na vodu v roce 1976, a stavět je už neumějí. Takže se bude začínat znovu od píky, protože zkušení lidé už umřeli nebo odešli do důchodu.

Tento příběh v bleděmodrém se bude odehrávat i v Evropě. Místní politické špičky budou bubnovat, jak je potřeba navýšit výrobu, budou slibovat peníze i dotace, a hlásat, jak je potřeba připravovat obyvatelstvo na hrozící válku. Ale s minimálním efektem. Na to, aby výroba zbraní byla dostatečná, by bylo potřeba nic menšího než skutečná revoluce, změna přístupu, změna uvažování. Nejen u politických špiček, ale i u obyvatelstva.

Jednak by zejména progresivní politici museli zaříznout své nedávno zrozené dítě Green Deal a všechny jeho předchozí iterace, které omezují průmysl. Ale pak by tento průmysl museli rozšířit, což opět vyžaduje průmyslovou základnu. A nejtěžší úkol, přesvědčit obyvatele, zejména mladé, že pracovat ve fabrice je normální, dokonce záslužné. Že „montovny“ jsou potřeba, že jsou potřeba víc než studium vlivu katolické literatury na současné sexuální stereotypy.

To samé u armády. Jak chcete motivovat lidi, aby odevzdali svou autonomii a v tom nejhorším případě i život (což s rusko-ukrajinským konfliktem začalo být mnohem reálnější)? Penězi? Kdy si je voják užije? Pojmy jako hrdost a služba vlasti by musely přestat být jen prázdnými frázemi. Naopak by se na smetiště dějin musela odebrat fráze „toxická maskulinita“ a podobná feministická klišé, která mají z mužů udělat povolné eunuchy.