„Jsem prý mileniál. Jsem prý Havlovo dítě. Jsem ta líná fňukna, která studuje humanitní obor, nemá stálé zaměstnání a národu kazí ekonomiku,“ vztahuje autor na sebe stereotypy, které se s touto generací pojí. Jako Generaci Y bere ty, co jsou narození mezi lety 1982 a 2000. „Kdo vlastně jsou tihle čeští ztracenci narození povětšinou někdy mezi kuponovou privatizací a koncem světa?“ptá se.

Následuje další dávka stereotypů. „Jsme samozřejmě líní. Vystudovali jsme zbytečné obory za cizí peníze a nejsme schopni sehnat si vlastní bydlení, natož pořádnou práci. Místo vděčnosti, že tu už nevládnou komouši, jenom držkujeme, ti horší z nás se dopouští i takových prasáren, jako jsou demonstrace nebo občanská neposlušnost,“ přehání pro efekt Senft obraz o mladé generaci. Prý nejsou dnes mileniálové schopni naplnit zlaté pravidlo – zploď syna, postav dům, zasaď strom. Na založení rodiny dle jeho názoru nejsou zajištěni, domy místo stavění squatují, ze sázení stromů udělali „ekoterorismus“. „Ďáblovo sémě, tihle mileniálové – nejsou schopni zapojit se do systému,“ cituje autor výtky proti jeho generaci.

Důvěra v systém je prý těžká kvůli zkušenosti z privatizace, která podle něj spočívala v tom, že se státní majetek předal Petru Kellnerovi a dalším rodinám, jež prý vytvořily „feudální kastu“ nového režimu, zatímco malí podnikatelé krachovali. „Tomuhle spolužákovi zbankrotoval taťka, otec támhletoho kamaráda přišel o hospodu a můj táta musel po letech zavřít malou prodejnu potravin, kterou kdysi – na začátku devadesátek – hrdě pojmenoval po vlastním synovi. Prodejna Lukášek skončila a já dodnes čtu, že všechny ty noci, které rodiče propracovali, všechny víkendy, státní svátky, všechny ty stresy a nervy, to všechno bylo málo, protože v současném systému prý neuspěje jenom lenoch,“ popisuje svou zkušenost.