Letos trvá hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře díky vysokým cenám za bydlení či jídlo, či díky hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví? A co fenomén Milionu chvilek? Tam je problémem vládnoucí garnitura, nikoli životní úroveň…

Vždy a všude bude někdo nespokojený. Faktem je, že období posledních třiceti let je v našich dějinách obdobím bezprecedentní svobody, bezpečnosti a prosperity zároveň. Proč jsou tedy lidé nespokojeni? Z různých důvodů, ne nutně v tomto pořadí: nedostatek víry v Boha; frustrace z toho, jak si sami zkazili své životy; absence jedné Velké Jednoticí Ideje; problémy jsou tak malé, že o to větší nespokojenost panuje (za nacistické či sovětské okupace si většina lidí nedovolila ani pípnout); neuvědomují si, že věci mohou být mnohem horší; či v neposlední řadě proto, že vidí, jak fanatici chtějí ještě více zdražit pivo.

Co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohli udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?

Premiér by se neměl příliš ukazovat, prezident by si měl uložit bobříka mlčení, demokratická opozice by si měla svátek připomenout, ale nesnažit se z něj získat politické body, KSČM by se měla propadnout do země, Okamura odjet do zahraničí a aktivisté by alespoň pro tento den měli od aktivismu abstinovat. Ale nic z toho se nestane.

Nejbohatší Čech Petr Kellner se ve výroční zprávě své skupiny PPF vyjádřil k situaci v Evropě, kde podle jeho slov mizí úcta k tradicím, k pracovitosti či ke svobodě. Přichází s mladou generací opravdu zásadní změna? Přemýšlejí a jednají mladí lidé výrazně jinak, než tomu bylo u předešlých generací?

Každá generace jedná a přemýšlí trochu jinak než ta předešlá. Problém této mladé generace je ten, že nezažila komunismus, a proto je idealistická bez realismu. Mládež roku 1989 byla idealistická a realistická zároveň. Když se dívám na současný Západ, vidím dvojí polarizaci: úpadek středolevice a středopravice; a zároveň posilování pólů: radikální zelené levice a reakce vůči ní, která může mít podobu buď dryáčnického nacionalismu, anebo odpovědného konzervatismu. 

Vydobyla si naše země v rámci nové, sjednocené Evropy, silné postavení? Má podle vás značka „Česká republika“ dnes lepší zvuk než před čtvrtstoletím? Kdo se o jméno naší země zasloužil především? Mají na tom nějaký podíl dnešní vrcholní politici?

Kdo se o zemi zasloužil především? V 90. letech jsem byl členem již zaniklé Občanské demokratické aliance, takže bych vám odpověděl: ODA. Kromě ní taky především prezident Václav Havel. Tehdy jsme měli ambici mít svobodu a demokracii, občanské svobody a lidská práva, soukromé vlastnictví a tržní hospodářství, stát se členy EU a NATO. To vše se povedlo. Pak už nebyla žádná Velká Jednoticí Idea a politika začala stagnovat.