Kdy jste se rozhodl spojit svůj osud v Česku s migrací a starostí o uprchlíky?

V roce 1990 přišla do Československa první velká skupina uprchlíků, byli to Rumuni, kteří tehdy chtěli do Německa, Němci ale zavřeli hranice a oni zůstali tady. Ze začátku jsem pomáhal ve skupince dobrovolníků, ale práce bylo čím dál víc, a tak jsme v roce 1992 registrovali organizaci SOZE, od té doby se této věci věnuji. Celou dobu jednáme s úřady a byrokracie je vždycky boj. Pokud jde o srovnání, odstupňoval bych je tak, že česká byrokracie je na nejvyšší úrovni, rumunská je horší, ale nejhorší je ta evropská.

Jak jako cizinec vnímáte Čechy, s nimiž se běžně potkáváte a žijete?

V Rumunsku jde o směs francouzského a balkánského vlivu a projevuje se to tak, že Rumuni berou vše lehce. Na Češích je vidět, že byli historicky pod vlivem Německa, a působí proto trochu těžkopádně. Má to ale své výhody, protože nejsou tak prudcí a konfliktní jako Rumuni, takže se s nimi dá lépe dorozumět. Často jsou skromní, ale někdy tím jenom skrývají pýchu a ctižádost. S Čechy se ale dá bez problémů žít. Z počátku pro mě byl největší problém jazyk, který je těžký. A lidé mi připadali, jako by byli více smutní. Také měli jiné hodnoty, než byly uznávané v Rumunsku, vnímání významu rodiny tady nebylo tak silné. Zvláštní kapitolou je český humor, který je sušší, a to se mi líbí, funguje zde ironie, to je silná zbraň.

Je zde poznat, že je čeká společnost už sedmdesát let po odsunu Němců homogenní?

Myslím, že to není příliš vidět, dnes už je zde zase spousta národností – Řekové, Ukrajinci, Bulhaři a další. Obavy z uprchlíků tady mají na svědomí spíš různá populistická hnutí, která chtějí vyvolat strach, ultrapravicové skupiny asi musejí neustále vyvolávat konflikty. Myslím ale, že když je třeba poskytnout skutečnou pomoc, Češi jsou k ní ochotní. Byl jsem nedávno v Makedonii na konferenci o přílivu uprchlíků a s radostí jsem zjistil, že nejvíce dobrovolníků v Řecku a Makedonii při řešení migrace bylo právě z České republiky.

Češi a Rumuni mají za sebou společnou komunistickou minulost. Jak se s ní vyrovnali?

V Rumunsku je velký rozdíl mezi intelektuály a běžnými lidmi, to tady není tak patrné. Naprostá většina lidí v Česku chce sociální jistoty a lidé jsou spíš levicoví. Komunistická strana navenek v Rumunsku zmizela, pokračuje jen v dalších stranách, hlas komunistů tam ale není slyšet tolik jako tady.

Obě země také vstoupily do Evropské unie...

V případě Rumunska byl ze strany Evropské unie cítit strach z toho, že tam je početná romská menšina, Romů je tam nesrovnatelně více než v Česku a je zřejmě největší v Evropě – dva až tři miliony. Přestože to Brusel neříkal otevřeně, pramenila z toho největší obava. S tím Česká republika problém neměla. To jsou tedy rozdíly, pokud jde o shodu, myslím, že se shodneme na ideálech spočívajících hlavně v úsilí, aby nebyla válka. Vsadit na evropské hodnoty je důležité, dnes tomu ale překáží směřování k větší federalizaci a přehnaná byrokracie. Myslím si ale, že tak či onak Evropa bude k federalizaci dál směřovat.

Může Brexit vyvolat dominový efekt? Mluví se o referendech v dalších zemích Evropské unie…

Myslím, že referenda mohou být, ale zásadně to pokračování Evropské unie neovlivní a sjednocování bude pokračovat. Ekonomické výhody a to, že mladí lidé touží po svobodě, povedou k pokračování projektu jednotné Evropy. To bylo vidět i v britském referendu, kdy mladí byli spíš pro setrvání Británie v EU.

V poslední době se mluví o vlivu a zájmech Ruska. Jak je pociťují Rumuni?

V Rumunsku je to mnohem ostřejší problém než tady, je tam sice silná jazyková bariéra, takže tam Rusové nepřicházejí tak jako třeba do slovanských zemí v Evropě, jsou tam ale základny NATO, a vztah s Ruskem je tedy dost vyostřený. A pak je zde ještě ostrý spor o Moldávii, která byla historicky součástí Rumunska a kde se Rusové pořád snaží uplatnit vliv. Takže je zde i rozpor teritoriální, a vztahy jsou tedy tvrdší, Putin dokonce vyhrožoval, že do tří dnů může Rumunsko obsadit.

Podle některých analytiků se Evropa může kvůli své nepružnosti dostat ekonomicky na vedlejší kolej, zvlášť ve srovnání s USA a Čínou. Hrozí to reálně?

Evropa je v mnohem složitější situaci, v Americe funguje vše v jejím „tavicím kotlíku“ jednodušeji, tady totiž jde o sjednocování celých národů, kdežto v USA jde o jednotlivce. V Číně zase všechny národy sjednocuje diktatura. Pořád si ale myslím, že pro Evropu je cesta ve spojení sil než v odděleném postupu.

Jste kněz a žijete v České republice, která je považována alespoň podle průzkumů a statistik k nejateističtějším zemím Evropy. Jak vnímáte tuto skutečnost?

Rumunsko je nábožensky ještě silněji orientováno než Polsko, je ale otázkou, zda jsou Rumuni, jichž se k víře hlásí asi 80 %, skutečně aktivně věřící, může totiž jít jen o kulturní tradici. V Česku byly dějiny po této stránce velice složité, v Rumunsku byla církev oporou proti tureckým a tatarským nájezdům a víra se stala součástí národní identity. V Čechách proběhly reformace, rekatolicizace a jiné složité procesy, a nelze proto říct, že by Češi neměli zájem o náboženství. Je zde velká touha, ale mnohým lidem se zdá, že je křesťanství zklamalo, takže spíš hledají cestu individuálně.

Ovlivnila to i komunistická minulost? A jaká je podle vás budoucnost křesťanství v našich zemích?

Určitě, a velmi silně. V Rumunsku byl komunismus tvrdší, pokud jde o občanská práva a svobody, ale v případě náboženství byl mírnější. V Československu byly náboženství a církve více potírány. Náboženství může hrát velkou roli při hledání identity, aktuálně může křesťanství být v této roli při vymezování vůči cizím prvkům příchozích, kteří nejsou křesťané, a může to znamenat i návrat ke kořenům křesťanství.

Žijete u nás už dlouho, zažil jste již tři české prezidenty, jak je jednotlivě hodnotíte?

Václav Havel mi byl jako příznivec občanské společnosti samozřejmě nejsympatičtější, hodně dbal na demokratické hodnoty, pozval nás jako představitele naší organizace dokonce osobně i na Hrad. Václav Klaus byl spíš pragmatik a ekonom a Miloš Zeman, ten má svou zvláštní svéráznou filozofii. Je zajímavé, že prezident Zeman je v Rumusku dnes velmi obdivován za to, že se dokáže postavit Evropské unii a Spojeným státům, což tamní vláda a prezident neumějí.