Jen v noci je tu o poznání klidněji. Jakmile ale vyjde slunce, začínají nekonečné fronty aut, mezi kterými kličkují autobusy a trolejbusy městské hromadné dopravy, beznadějně zaplněné cizinci. Zdejší nákupní centrum a velkoprodejna Tesco má už několik měsíců vážný problém. Občané z města sem nejezdí nakupovat, protože se tu necítí úplně dobře. Mezi potem čpícími či ušmudlanými pracovními stejnokroji je člověku nevolno. Ráz nákupu se mění. Na dračku jdou nejlevnější salámy, rohlíky, krabicové víno a pivo petkách.

Ukrajinci v oblibě

Ukrajinci už tady tvoří poněkud „vyšší kastu“. Nejenže vykonávají sofistikovanější povolání, ale také se dobře dorozumí. Na rozdíl právě od Moldavanů a samozřejmě Asiatů. Takže manuální profese obsazují spíše ve městě, kde jsou také třeba v obchodech, a to nejen za pokladnami.

„Suka jedna,“ nadává na součastnou situaci Vasja, který pochází ze zakarpatského Mukačeva. Jeho nadávka, přeložená jako „č.b.a“, se samozřejmě týká Putina. „Na vesnice on kašle, jemu jde hlavně o města, aby to tam nám všechno rozmlátil.“ Přiznává, že je tam stále velká korupce, ale země se za poslední roky velice změnila, vypadala už prý skoro jako z pohádky, což tady nikdy nebylo. A teď podle všeho bude zas obrovský krok zpět. „Nikdy to Rusákům nezapomeneme, že se chovají jak Hitler. Víc než on, jak hordy nájezdníků odněkud z mongolské stepi.“

Všemi zapomenuté Podněstří

Víc se o svou vlast bojí Dragomir, který pochází z Moldavska a už je v Čechách drahný čas. Montuje, seč mu ruce stačí, aby každý měsíc poslal domů nějakou tu mrzkou korunu. „Teď budeme na řadě my,“ prorokuje. Nikoho nezajímalo, co se děje v Podněstří, kde  Rusáci okupují už léta. A Evropě to bylo tak úplně jedno. Byť byli na dohled od Rumunska.“ Bojí se, že Ukrajinou to neskončí.  Naopak. A prý bude hůř, protože zná ruskou povahu. Říká se, že „sibiřský medvěd“ chce mít kamaráda s každým. Kdo nechce, tak toho přinutí. A kdo ještě víc nechce, je jeho úhlavní nepřítel.

Borská pole. Foto: Václav Fiala

Provoz na ulicích. Foto: Václav Fiala

Budou tedy montovny, sklady či výrobny na Borských polích zastavovat pro nedostatek práceschopných Ukrajinců výrobu? Zdaleka ne. Jistě, řada z nich již odešla sloužit vlasti. Jak dodává Vasja, jeho přátelé a kamarádi rádi odešli zpět domů, aby vyfasovali kvér a bránili svou zem. A takových nejsou desítky či stovky, ale tisíce. Ti překročili slovensko-ukrajinskou a maďarsko-ukrajinskou hranici v opačném gardu, než utíkaly tisíce rodin z rozbombardovaných měst. „My doma máme políčko a vždycky se něco najde. Když je zle, vyžene se kráva do lesa, jak to dělali naši předci za fašistů, a až odjedou okupanti, tak ji zas přivedeme. Ale co mají dělat lidi ve městě bez zásobování a energií? Čekat ve sklepích na jistou smrt? To radši pomáhají dělat Molotovovy koktejly, maskovací sítě nebo ošetřují raněné.“

Netřeba zastavovat výrobu – naopak!

Řada místních podnikatelů i nadnárodních korporací tady v Plzni očekává, že ženy, které přijmeme jako utečence, budou pracovat třeba na krátký úvazek. O děti se jim město postará ve školkách a školách, takže úbytek těch, kteří odešli takříkajíc na frontu (i když frota je vlastně celá Ukrajina), bude minimální.

Mluvíš rusky? Ještě nemusíš být Rus...

Podle slov některých Ukrajinců je ale trochu problém v tom, že řada z nich hovoří rusky, a to se našim občanům zvláště v těchto dobách velmi nelíbí. Přitom ruština byl jejich jazyk i na Ukrajině, kde až relativně nedávno uzákonili hlavní jazyk – ukrajinštinu. Takže pro mnohé české občany jsou „ti okupanti,“ i když jsou pravý opak.

Ubytovna. Foto: Václav Fiala

„Skuteční Rusové, kteří tady žijí léta, raději zalezli pod duchnu, jak se bojí,“ uplyvl si Vasja. „Jsou to všechno děti byznysmenů, které sem poslali do školy. Možná že se někteří opravdu schovávají před Putinem, ale oni by si je ti proputinovské suky našly i tady…“

Kde jste, Bavoráci, kde jste Sasové?

Plzeň může podle neoficiálních odhadů přijmout desetitisíce uprchlíků. Jejím handicapem je samozřejmě vzdálenost od východní hranice ze Slovenskem. Možná by v tomto případě někdo čekal nějakou reakci ze sousedního Německa, třeba typickou bavorskou křesťanskou vstřícnost. Zatím ve vztahu k Ukrajincům příliš ventilovaná není. Pomájící Češi a samozřejmě i Ukrajinci čekají, že se to změní.
Tam se podle některých stále ještě řeší covid, roušky, očkování. To už je u nás překonáno, protože jsme si přičichli k válce. Ke slovu, které v Německu vyvolává panickou hrůzu, ale které je dnešní realitou, vzdálenou od nás jen něco přes tisíc kilometrů…