Pollert se vyfotil před tzv. covidáriem, tedy oddělením, kam jsou umísťováni nebo přesouváni pacienti s koronavirem v těžkém stavu. Ale na rozdíl od jiných, kteří zdůrazňují, kolik je na těchto odděleních neočkovaných, řekl něco jiného: „Vím přesně, kdo tam leží – pacienti s těžkým respiračním selháním.“

A vysvětlil svůj postoj: „Zda nežili zdravě, podváděli, kouřili, přejídali se, nepíchali si vakcíny, pomlouvali, hýřili, nebo jen tak lelkovali, mně vlastně není jedno. Jsem totiž rád, protože si to mohli vybrat svobodně a nikdo je nenutil, jak mají žít.“

„Oni si zase teď vybírají daň zkrácením života a jen někteří z nich se ještě stačí zamyslet a třeba přehodnotit dosavadní životní styl. Já mezi nimi jen tak proplouvám, mačkám a kroutím knoflíkama na ventilátorech, dialýze a ECMO. Nic velkého, běžná činnost na intenzivních lůžkách,“ dodal anesteziolog.

„Mám radost, že propojení člověka s přístroji funguje skvěle, žel jen dočasně. Moderní technologie i samotný rozum člověka jsou totiž stále ještě mladé, a tudíž mají velké rezervy. Nebojme se, přijdou velké změny,“ zůstává Pollert optimistou.

„Koukám, že ten covid je v motolském covidáriu velká prdel,“ odtušil z Pollertova úsměvu šéfredaktor Zdravotnického deníku Tomáš Cikrt. „Mohu rozdávat smutek, být depresivní, nenaladěný apod., jenže za mnou jsou nemocní lidé, kteří jsou už tak ve stresu. Já se do práce těším, ať je jakákoliv,“ vysvětloval Pollert a měl podezření, že kdyby se tvářil smutně, také by to Cikrtovi vadilo.

„Právě kontext je důležitý i pro váš úsměv, já jsem přesvědčen, že moc dobře víte, jak se věci mají. Pro mnoho lidí tento úsměv znamená, že se nic neděje, že je covidárium úplně normální věc, že mohou kašlat na opatření, respirátory, očkování atd., protože někde v Motole na ně čeká superman, usměvavý dr. Pollert, který je nakonec zachrání. Myslím, že lékař není lékařem jen u lůžka, ale i v civilním životě, jeho odpovědnost je širší, zavazuje ho k tomu jeho poslání,“ namítal Cikrt.

Pollert pak vysvětlení rozvinul. „Ano, lékař si v ‚zákulisí‘ může ulevit, hroutit se, ale proč vyvolávat veřejně dojem katastrofy? Ale jinak by měl působit připraveně, odpočatě, mít pochopení pro všechny pacienty, kteří se třeba nechovali příliš zodpovědně, být optimistický a uklidňovat, rozhodně nebýt zoufalý, podrážděný, unavený a stěžovat si. Vztah pacient vs lékař je mnohdy důležitější, než samotná nemoc. Tak promiňte za ten optimistický výraz, byl dán tím, že práce mě těší a s pacienty si rád povídám. I když většina z nich je v umělém spánku.“