Mezi obory, na které těžkosti v důsledku koronavirové pandemie masivně doléhají, patří i taxislužby. Fatální dopady jsou nejvýrazněji vidět v hlavním městě, kde byly tyto přepravní služby logicky nejvíce rozšířené. Problémy tohoto oboru se ovšem pochopitelně netýkají jen Prahy, ale celé země.

Taxislužby byly jedním z prvních oborů, na které šíření nákazy onemocnění covid-19 dolehlo plošně v maximální míře hned na počátku prvních měsíců letošního roku. 

Důvodem bylo faktické uzavření turistického průmyslu, následně restaurací a barů, rozšiřování práce z domova, ale i hojně medializovaný případ nakaženého taxikáře s těžkým průběhem, kterému byl jako prvnímu v České republice podáván experimentální lék remdesivir. Lidé buď neměli důvod taxíkem jezdit, anebo se báli. 

Po druhém, podzimním, lockdownu se celková situace lidí pracujících v taxislužbách i alternativních přepravních společnostech ještě zhoršila. Výjimkou nejsou zprávy referující, že krize tento obor drtí natolik, že mnozí taxikáři jsou nuceni přecházet do jiných oborů.

To je případ i dlouholetého taxikáře Jaroslava M., s nímž měly ParlamentníListy.cz možnost obsáhle hovořit. Z jeho vyprávění je cítit nejen zoufalství, ale především naštvanost. Pro autenticitu celého příběhu se redakce rozhodla přinést jeho popis situace v originálním znění.

„Co si asi myslíte, že vám řeknu? Jsem v prdeli, všichni z oboru jsme totálně v prdeli. A co mě sere, je taky to, že všichni řeší jen hospody, různý krámky, ale na nás si tu nikdo nevzpomene. Jako jo, hospody jsou taky v hajzlu atd., ale o tom všichni píšou a taxikáři nikoho nezajímají, jako bychom byli prašiví. Uznávám, že obor nemá kvůli mnoha zlodějským mrdkám nejlepší pověst, ale furt někdo poučuje, jak nejde házet do jednoto pytle. Tak proč do něj hází nás? Hlavně že s námi všichni jezdili dřív, když se vraceli vožralí nad ránem domů, že jo,“ stěžuje si pan Jaroslav, který je k nezastavení.

Žádáme ho, ať nám situaci popíše víc konkrétně a uvede dopady, jaké na něj krize měla. „Dopady jsou takový, že jsem v píči. Na tohle se ptáte? Jako co vám mám říct. Prostě od března prakticky nula. Byla to rána, ze dne na den se všechno zastavilo a žádní lidi s námi nejezdili. Kam by taky jezdili, že jo... Dřív jsem jezdil prakticky jen v noci a většina zákazníků jezdila navátá z hospod. Za letošek jsem víckrát někoho vezl do špitálu nebo ze špitálu než z hospody. Ale i to bylo pár případů. Jsem OSVČ, takže jsem si na jaře vzal ten bonus. To mě nespasí, mám rodinu a zaplatili jsme z toho sotva nájem, natož jídlo a další nutný věci. Teď jsem o ten směšnej ‚bonus‘ ani nežádal, jsou tam přísnější podmínky a nejsem zvědavej, že by to po mně chtěli s nějakou pokutou vrátit. Ať si to strčí někam, ty jejich debilní bonusy. Místo toho ať všechno otevřou a lidi snad mají zodpovědnost za svý životy a životy svých ohrožených blízkých a budou se chránit sami. To si vláda o celým národě kurva myslí, že jsme malý parchanti? Nejspíš myslí, ale pak se mají o všechny v nouzi adekvátně postarat. Jim se to mele, že musíme být doma a zodpovědní, ale ti čuráci neřeší obživu, mají balík každej měsíc na účtě a nás nechají pochcípat hlady?“ pokračuje v ostrém popisu situace pražský taxikář.

V oboru podle svých slov pracoval skoro 10 let. Začínal u klasické taxislužby, jedné z největších pražských společností a v posledních letech si k tomu začal přibírat i alternativní služby typu Uber. „Pak už jsem jezdil všechno. Někdy bylo mnohem výhodnější brát ty aplikace. To se hodně rozmohlo a běžný taxíky měly úbytek lidí i před koronou. Já jsem nikdy nikoho neokrádal, chtěl jsem si jen poctivě vydělat a nemít starosti. Teď se můžu jít klouzat, slušně řečeno. Loni jsem si koupil novej auťák, abych mohl jezdit i ty vyšší kategorie jízd, který jsou víc placený. Většinu úspor jsem do toho vrazil a je mi to úplně na hovno. Fakt je to k posrání, všechno, teď se mi to všechno promítá od toho jara. Chtěl jsem si to v jednu chvíli hodit, ale nakonec vás vždycky zastaví to, že máte děti a nemůžete je tu nechat. Tak jsem aspoň chlastal, brutálně. Nebo brutálně… zas tak dlouho to netrvalo. Musel jsem uživit rodinu a pak až si jít koupit flašku,“ svěřuje se Jaroslav M.