Na začátku setkání za účelem rozhovoru se bezděky dostane nejdříve do role právě sběratele. Tento jeho osobní zájem je koneckonců zjevný i z celkového vzhledu jeho realitní kanceláře, jejíž interiér působí jako antikvariát, na sloupech jsou dochované uliční směrovky, například i „Chanovská“, dále staré pendlovky či olejomalby. Než si připraví svou pravidelnou dávku ranní kávy, nabízí – v mezičase – k pokochání několik artefaktů, kterými se krášlili lidé v době bronzové. „Dokonce jsem nechal udělat chemický rozbor, takže vím přesně, co tam před těmi čtyřmi tisíci lety oni používali. I jako platidlo anebo materiál pro další zpracování,“ dodává Mostečan, který mimo jiné otevřel v roce 2008 v bývalém protiatomovém krytu Válečné muzeum Sudety. „Já jsem v tom muzeu tak nějak opustil téma války a začal jsem se věnovat středověku a době bronzové. Člověk se i jako sběratel vyvíjí a já jsem získal velice zajímavé kontakty, přátelé z Kolína mají doma po předcích bednu s řadou zajímavých exponátů. Takže muzeum se rozšiřuje do dalšího spektra,“ vysvětluje na dotaz ParlamentníchListů.cz.

Jako prevenci před těmi, kteří by ho hned chtěli nařknout z toho, že snad někdo někde neoznámil nějaký nález, dodává: „V tomto případě je to trochu jinak. V roce 1941 přijal parlament Protektorátu Böhmen und Mähren (Protektorát Čechy a Morava, což byla část československého území, od 15., respektive 16. března 1939 do 8.–9. května 1945, okupovaná nacistickým Německem, pozn. red.) zákon, že co najdete v zemi, to je ‚státovo‘. Ale až od roku 1941. Tento zákon v roce 1945 padl jako všechny zákony. Pak byl podobný přijat v roce 1957 a následně pak v druhé půlce sedmdesátých let. Ale pokud to bylo nalezené před rokem 1941, což toto evidentně bylo, tak jde o soukromý majetek. Navíc já jsem to tedy nenalezl v zemi, ale koupil.“

Než domluví, otáčí se chvíli zády a pokládá na stůl další kousek. „Když jsme u té doby bronzové, tohle je srp z té doby, tady sekyra a dále sekyra tulejovitá s ouškem, těch je asi osm v republice. Klidně si to vezmu do ruky, jestli chcete…,“ reaguje nabídkou "pózování s artefakty" na můj pohyb rukou po fotoaparátu. „... a tady ta věc, měděná sekyra, to je eneolit, to je stáří asi pět tisíc let zpátky. Takže muzeum dál funguje, ale asi bychom měli řešit to aktuálnější…,“ přechází samovolně k tomu, že v současnosti jej média oslovují za účelem rozhovoru především proto, že kandiduje do Senátu v Mostě v Ústeckém kraji, a to za Řád národa.

Foto: Lucie Bartoš

Ještě mi k tomu ale řekněte, jestli vzhledem ke geopolitické situaci posledních, dejme tomu, dvou let se změnil zájem o válečnou tematiku?

O válečnou tematiku je pořád stejný zájem. Mostecký okres je (v oblasti muzejnictví) spíše zajímavý tím, že tu roky nic nebylo. Zdejší oblastní muzeum vedla paní komunistka, která toto totálně zazdila. Když odešla, dej jí pánbůh klidné nebe, nastoupil nový ředitel, a to je šikovný chlap, který muzeum trochu rozproudil. Loni jsme zde třeba dělali výstavu k 70 letům od konce druhé světové války na Mostecku. Pojalo se to i formou historie litvínovské chemičky – zjistili ale, že v podstatě nic nemají, tak se obrátili na mě a moje muzeum spolu se dvěma dalšími sběrateli z Litvínova a Horního Jiřetína pomohlo dát výstavu dohromady. Samozřejmě vytvořit muzeum je otázka peněz.

Nedá se v dnešní době říci, že sběratelství je ale i na druhou stranu dobrá investice?

Tak moc do toho lidé zase neinvestují. Tomu člověk musí rozumět, aby se tomuto věnoval. Moje manželka vždycky říká: Napiš ke každému kousku, kolik to stojí, abych věděla, za kolik to mám prodat, až tu nebudeš.

Co vlastně v současnosti dělá vaše manželka, která by v případě vaší volby do Senátu měla podle vašich slov převzít část vašeho podnikání v realitách?

Moje manželka, ta se momentálně chytá za hlavu. Nejraději by na měsíc odjela na chalupu a nebyla vůbec nikde, protože těžce snáší tu předvolební špínu, kdy mi lidé píší, mnozí urážejí a jsou sprostí. Každý, kdo má přístup k internetu a není schopen napsat správně ani moje jméno, je hrozně chytrej.

Vy jste vždycky patřil mezi lidi, kteří upřímně, nahlas a bez jakýchkoliv servítků řeknou, co si myslí. I tady v realitní kanceláři řešíte, pokud vím, spousty problémů s nepřizpůsobivými, méně gramotnými lidmi, kteří jsou na sociálních dávkách, dělají dluhy… Nejste už na podobné chování zvyklý?

Zvyklý jsem na to, že mi zazvoní telefon a změní mi osud. Například před pár lety mi zazvonil telefon a na druhé straně byl Petr Forman a řekl: ‚Já vás chci do Národního divadla.‘ Za čtrnáct dní jsem stál na jevišti a hrál. Z herecké profese jsem zvyklý, že najednou přijde telefon a jdu někam jinam a ti lidé vědí, že to zvládnu. Přesně takto mi jednou zazvonil mobil a já jsem zjistil, že budu kandidovat do Senátu. Nebyl jsem tím, kdo by dělal politiku a jeho touhou byla kandidatura do horní komory parlamentu. Prostě mi jednou v osm večer zavolal šéf Řádu národa a mně trochu spadla brada. Upozornil jsem ho, že jsem pro některé lidi velmi kontroverzní postava. Řekl, že to ví a že mu to vůbec nevadí…

… třeba je to i marketingový tah, řeknou si někteří… Řád národa totiž nepatří mezi zavedená a „mainstreamová“ politická hnutí. Doposud se o něm moc nevědělo…

Pokud to člověk bude chtít vědět, tak se to dozví. Řád strážců koruny a meče je zde už devadesát let, založil jej Masaryk v roce 1927. Po celou dobu to byl tajný řád až do nedávné doby. Až před rokem vznikl poté Řád národa jako politická strana. Víc asi nejsem oprávněn k tomu říci. Ale na to, že je tu politická strana teprve rok, jsme udělali obrovský kus práce. Já tam figuruji zhruba od dubna, kdy mě oslovili.

Mimochodem, proč myslíte, že si tedy vybrali právě vás a proč vy jste se s programem Řádu ztotožnil?

Proč mě? No, já nejdřív nevěděl... Oni mě oslovili asi dvakrát a já jsem odmítl, neměl jsem zájem. Potřetí přijel předseda Řádu národa Josef Zickler osobně a vysvětlil mi podstatu věci. Kývl jsem. Hledali osobnost, která by byla schopna rovnou vést celý Ústecký kraj. Takže mě rovnou jmenovali předsedou Ústeckého kraje. Také jsem pátral, proč já. Nakonec jsem zjistil, že hlavním důvodem byly moje internetové stránky castingových agentur. Dělám je asi čtrnáct let a lidé z mé profese ji berou jako Bibli. Věnuji se databázi castingových agentur, řeším problémy – například když se objeví nějaká podvodná agentura, obracejí se na mě lidé, abych to prověřil. Já jsem schopný sednout do auta a jet do Brna zjistit, jestli to je podvod nebo ne. Hovořím tam s ostatními, jak se dá uplatnit u filmu, co můžou a nemůžou, jaké jsou mé zkušenosti. Nevím, jestli někdo z rodiny pana Zicklera chtěl třeba k filmu, ale nějak jsem se dozvěděl, že tyto stránky sledoval a z mých názorů usoudil, že nejsem nezajímavý:  Moje zkušenost, názory, vyjadřování jsou dobré a také snaha těm lidem pomoci, protože to se málokdy vidí. Takže to byl prvotní impulz.

Nenechala jsem vás doříct tu odpověď na dotaz, jestli už na podobné chování nejste z praxe zvyklý…

Ano, včera jsem se bavil s otcem a říkám mu: Tatínku, já jsem zvyklý se pohybovat v divadle, jednal jsem s lidmi kolem divadla a filmu, ale to jsou úplně lidí lidé než ti, co bydlí v Mostě na Budovatelce. Blbec do divadla nepůjde. A nebude komunikovat. Nyní jsem předhozen lvům. Dnes každý má „chytrý telefon“ a kdo nezvládl ani zvláštní školu, je najednou na internetu chytrej a hrozně ho baví urážet lidi.

Zřejmě poukazujete i na případ s pračkou, kterou jste se rozhodl darovat někomu z Mostu, kdo vám napíše příběh a nejlépe zdůvodní, že právě on ji nejvíc potřebuje. Asi jste se setkal s nečekanými reakcemi – kolem fungl nové pračky, kterou Romka dostala a místo využívání ji šla prodat do bazaru… Jak to probíhá?

Víte, já už dávno před touto volební kampaní, rok dva tři zpátky, když mám nějakou zkušenost s cikánskou problematikou – protože oni mají úplně jiný styl myšlení, jednání, chování, že člověk kolikrát ani nechápe – tak ji popíšu.

Každý den jsem konfrontován s jejich snahou o podvody, obohacení se a tak dále.  Nedávno se mi ozval kamarád z Terezína, který tam má bazar, a povídá: No to je neskutečné, oni jako nemajetní mají ročně nárok na 35 tisíc a oni mi prostě zavolají, jestli nechci vzít nový nábytek. Takže třeba přijede dodávka z Möbelixu s novým nábytkem, za ní jedou cikáni, nechají si vyplatit deset tisíc, nábytek tam nechají a odjedou. Totéž je to s tou pračkou. Pro ně tyto věci nemají hodnotu. Oni chtějí peníze. Kamarád mi ten příběh poslal jen tak pro zajímavost. Připadalo mi to vtipné, tak jsem to napsal jako příběh. V té chvíli jsem to vůbec nepovažoval za něco až tak zajímavého – to bych tomu aspoň dal nějaký titulek. Zjistil jsem i díky mojí knize „Šmoulové z Chanova‘, že umím napsat příběh, tak jsem prostě tohle popsal, ale jak říkám, ani název jsem tomu nedal… Šlo přece jenom o nějakou pračku, čert ji vem. Za dva dny to nasdílelo deset tisíc lidí!

Ano, ono to teď právě v tom předvolebním načasování vypadá nikoli nahodile, ale naopak jako dobře vymyšlený marketing…

Ale to skutečně vyšlo takhle samo. Ten kamarád mi pak volá, že mu teď všichni nadávají a že tu pračku nechce a že to snad daruje nějakému dětskému domovu. Tak já jsem to promýšlel, a když tu pračku nechce cikánka, tak tu přece jsou lidé, kteří by naopak tu pračku chtěli a potřebovali. Tak jsem pro ni zajel a říkám si: Když někdo dává koblihy, tak já dám pračku, když tedy jsme před těmi volbami… Tenhle příběh má ale nyní dvě roviny. Na jednu stranu to sdílelo deset tisíc lidí a národ se dozvěděl, že cikáni dostávají pračky. Na druhou stranu se objeví novinářka, která píše pro rasistickou organizaci Romea.cz – a ta napsala, že je to lež. Napsala, že jde o lež, protože v litoměřickém okrese rozdali prý jenom asi padesát praček (ještě to přiznají) či co. Jenže já nikde neřekl, že ta ženská byla z Terezína. Vždyť to tam vozí lidé z celých severních Čech.

Do provozovny během rozhovoru vstupuje muž, který potřebuje deratizaci, objevil doma dvě štěnice, ze zoufalství prý začal vyhazovat nábytek. „Vystříkáme, zabijeme, nic vyhazovat nemusíte,“ reaguje J. M. Sieber, jehož firma je v tomto směru pro mnohé spásným vysvobozením, poutá na tyto služby po Mostě reklamou s nepřehlédnutelným sloganem: „Hubení štěnic. Stříkám dobře, stříkám rád.“ 

Vraťme se k příběhu o pračce… Reagoval jste nějak na to obvinění ze lži, aby to nevypadalo, že zase někdo šíří xenofobní nálady a ono je to přesně opačně?

Ne, nereagoval, na to se ani nijak reagovat nedá… Asi takhle – deset tisíc lidí je velká porce… Víte, oni všichni o tom vědí, ale nikdo to ještě nezveřejnil. A já jsem ten špatný? To jsme někde jak za komunistů.

Kromě Romea.cz vás prý nějak udal někdo v rámci takzvaného předvolebního boje? Údajně někdo ze Strany zelených, je to pravda?

Ano. Ten zelený, to je zajímavý člověk, opravdu. Udal mě, že jsem se prý dopustil trestného činu neoznámení zneužití sociálních dávek. Přitom já ani nevím, jak se ta cikánka jmenovala.

Jméno toho zeleného znáte?

Ano, ale říct ho nesmím. Policie mi dala podepsat, že nebudu sdělovat informace. Ale já vím, kdo to byl. Prostě ta druhá stránka je, že jedna cikánská novinářka napíše, že je to lež, a ono se najednou všechno změní? To je přece nesmysl. Ono to má ještě další dohru: O víkendu mi psal nějaký člověk, že také chtěl pračku. Je po operaci ruky a manželka mu musí krájet jídlo. Lajkoval mi na Facebooku nějakou fotku z dovolené a psal, že mi to závidí, protože on u moře nikdy nebyl, je na tom zdravotně špatně a už se tam asi nedostane. Já mu říkám: „Tak jestli chcete k moři, tak já vás tam karavanem odvezu. Chorvatsko asi nedám, ale jestli vám bude stačit východní Německo pro ten pocit, že jste u moře…“ On zalapal po dechu a prý že by potřeboval s sebou manželku, aby mu krájela to jídlo. No tak vezmeme i manželku. Pokud vyjedeme z Mostu ráno, v jednu tam můžeme být, je to pětset kilometrů, pár hodin pobudem a pojedeme zpátky. Auto mám pro šest lidí a 10. září jedeme. Jestli dostane pračku, nevím, o tu se přihlásili zatím čtyři lidé.

Příspěvek J. M. Siebera na facebookovém profilu (srpen 2016):

Byl jsem byl na výslechu u kriminální policie v Mostě. Jeden člověk z Mostu, kterého jsem měl v přátelích, Štěpán S...., mě udal, že prý jsem se dopustil trestného činu neoznámení zneužití sociálních dávek. Prý jsem neudal tu paní, která dostala od státu pračku a prodala jí do bazaru. Přitom já jsem jen literárně sepsal informaci o této pračce, kterou jsem dostal od Marina. Já jsem ani nemohl paní udat, protože vůbec nevím, o koho jde. Policie to sepsala a já šel domu. Podíval jsem se na facebookovou stránku toho udavače Štěpána S...... Je to příznivec Strany zelených a vypadá to jako neférový předvolební boj. On se totiž Štěpán S...... moc se prý snaží dostat do politiky. Tak asi jen posloužil jako užitečný idiot. Zbytečná ztráta času a práce moje, mého advokáta, který se Štěpánem S...... chodil na gymnasium, takže ho zná a ví jaký je to magor. Pak také zbytečná práce policie.

K pračce jako dar přibyde také 14 kilopgramů prášku na praní.

Čtenáře jistě bude zajímat i to, jak chcete být užitečný v Senátu. Vaše cíle, které popisujete na své stránce, jsou dosti konkrétní.

Ano, jsou konkrétní, protože když někdo napíše na plakát „chceme zdravější Mostecko“ nebo něco podobného, tak je to nic neříkající. Nejsem doktor, nejsem sportovec, já se pětadvacet let pohybuji v realitách, tento obor znám a v konkrétních věcech jednám už teď. Opravdu jednání v parlamentu proběhlo, už se pracuje na přípravě změn zákonů, aby se například zamezilo zneužívání doplatků na bydlení. Jsme ve spojení i s Františkem Rybou ze Stavebního bytového družstva Krušnohor, který se o to rovněž léta snaží. Čtvrtého října bude díky našemu poslanci Karlu Fiedlerovi jednání komise v parlamentu, kde by se to už mělo prosadit, uvidíme, jak to projde.