Již šestým týdnem se ve Francii odehrává politické zemětřesení, které nikdo vůbec nečekal. Mnozí ho raději ani nechtějí vidět. V posledních dnech ale i vládní tábor pochopil, že jde do tuhého.

Za tímto pohybem není znovuzvolený prezident Emmanuel Macron, jehož manifest nesl název Revoluce (2017), ani jeho poražená vyzyvatelka Marine Le Penová, která historicky značně narostla.

Stručně: v prezidentském klání vyhrál extrémní centrista (Macron), který porazil extrémní pravici (Le Penová). Na ten poslední extrém ale téměř všichni zapomněli…

Za potenciálem té nadcházející revoluce stojí totiž Jean-Luc Mélenchon, předseda Nepoddajné Francie (LFI), v prezidentském souboji – ten třetí vzadu. Je to on, který chce změnit režim, vyhlásit revoluční Konstituční shromáždění ke vzniku Šesté republiky.

Trockistické kořeny nynější revoluce

Mélenchon, veterán politických bitev, připomeňme, tkví svými kořeny historicky v trockistickém hnutí rozbouřené Francie šedesátých a sedmdesátých let. To hnutí, a zejména jeho přídomky komunistický nebo dělnický (Organizace komunistické internationály OCI; nebo Nezávislá dělnická demokratická strana POID) sice zdánlivě odezněly v mediálním světě, ale stály na startu Mélenchonova nového směru v roce 2008.

Nepoddajná Francie (LFI, 2016), jak zní formace, pod jejíž křídla se usadili nyní všichni na levici, byla až druhá fáze; ta první nesla prostý název Levicová strana (PG, 2009).

Někteří kritici mu nyní vytýkají jeho vládní socialistické angažmá (za prezidenta Françoise Mitterranda i za premiéra Lionela Jospina). Zapomínají ale na to podstatné: byl to právě Mélenchon, který vždy kritizoval buržoazní popanštění socialistů a rezignaci na východiska (boj proti kapitálu a za sociální pokrok), která levice do té doby, zastupováním dělnické třídy a bojem za ni, reprezentovala. Po kongresu v Remeši (2008), kdy se socialisté přiklonili k neoliberalismu, ze strany odešel.

Mimochodem. Bývalý socialistický premiér Lionel Jospin byl rovněž trockistou, a v duchu tzv. entrismu (vstupu do jiných stran k jejich rozvracení), nebyl podobně jako Mélenchon za ryzího socialistu nikdy považován.