„Události vedoucí k Mnichovu 1938 měly kromě vnitropolitického vývoje a vyhrocených národnostních vztahů i svoji významnou mezinárodně politickou souvislost. Středoevropské události dokonce dostaly celoevropský rozměr a významně ovlivnily i následný vývoj směřující k druhé světové válce,“ poznamenal Kuklík.
Následně zmínil, že poté, co došlo 13. března 1938 k připojení Rakouska k Německé říši, se situace Československa výrazně zhoršila. „Z britské a francouzské reakce bylo zřejmé, že Západ si válku s Německem nepřeje, a pro politiku mírového řešení sporu s hitlerovským Německem se vžilo označení politika appeasementu. Hlavní mezinárodně politická opora Československa – Francie – byla vážně oslabena vnitropolitickými spory i negativním vztahem veřejného mínění k válce,“ popisoval dále Kuklík.
Hovořil i o tom, jak proti československé zahraničněpolitické koncepci působily i další státy, i o tom, jak československá diplomacie se marně pokusila mobilizovat k odporu proti německým požadavkům své spojence, Společnost národů či evropské veřejné mínění.
Původní text ZDE.
Své pak napsal i k ostrému protičeskoslovenskému projevu Adolfa Hitlera v berlínském Sportpalastu, který vůdce pronesl 26. září. „Konference čtyř mocností byla svolána do Mnichova na 29. září 1938. Sešli se na ní vrcholní představitelé Německa, Itálie, Velké Británie a Francie. Měla definitivně ‚vyřešit‘ československý menšinový problém a podle představ západních demokracií i zajistit evropský mír. Československo na konferenci ani nebylo pozváno a muselo vyčkat na její výsledek. Výsledkem jednání byla mnichovská dohoda, k níž Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier připojili své podpisy před půlnocí 29. září,“ uvádí Kuklík.
„Československá vláda a prezident Beneš mnichovskou dohodu přijali 30. září 1938, neboť se domnívali, že Československo bez západních spojenců nemůže německé přesile čelit, a to za situace, kdy ultimativní požadavky předložilo i sousední Polsko a se svými územními nároky se hlásilo Maďarsko. Zejména Beneš také nechtěl z Československa učinit záminku k rozpoutání války, jejímž viníkem by po Mnichovu v očích Západu bylo Československo. Nepočítal ani s alternativou pomoci SSSR bez pomoci ze strany Francie,“ dodal Kuklík se slovy, že samotným přijetím dohody mezinárodní rozměr čs. krize nekončil.
Závěrem pak Kuklík zmínil i jednání tzv. Vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938. „Německo a Itálie svým rozhodnutím přiznaly Maďarsku rozsáhlá území jižního Slovenska o rozloze 10.390 kilometrů čtverečních s 850.000 obyvateli. S výjimkou Bratislavy a Nitry ztratilo Slovensko všechna města na jihu a také východoslovenskou metropoli – Košice. Citelně byla zasažena i Podkarpatská Rus, když se do maďarské správy dostala významná centra Užhorod a Mukačevo. Československo se nejen vnitřně proměnilo v režim druhé republiky, ale zásadně změnilo i svoje zahraničněpolitické směřování. Ani to ale nezabránilo jeho likvidaci v březnu 1939,“ uzavřel.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
