Jak znám pana Petra, hodí se do jakékoli doby. Je dokonale amébický, čímž bohužel není výjimkou. Dokáže se zcela přizpůsobit. Kamarád dokonce tvrdí, že kdyby v Čechách vládli Číňané, šel by jako jeden z prvních na plastickou operaci očí. Věřím tomu.

A kdo tedy bude deníku Právo šéfovat? Pan Petr zatoužil po členství v Komunistické straně Československa v roce 1983, a to jako student fakulty žurnalistiky. Po dvou jistě nervózních letech se dočkal a hřejivá rudá knížka byla jeho. Otevřela mu dveře do světa médií, začal psát budovatelské příspěvky do deníku Mladá fronta, orgánu Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Těsně před listopadovým převratem prozřel, stal se „disidentem“, údajně podepsal prohlášení Několik vět. Členství v KSČ se ale zbavil až po sametu.

Spolu s kolegy z redakce se následně podílel na podivné „privatizaci“ Mladé fronty, což mnozí považují za pilotní tunelářský projekt polistopadové éry. Stal se jejím šéfredaktorem, poté působil na Slovensku. V roce 2009 si ho společnost PPF Media najala, aby rozjel vydávání regionálních týdeníků a lokálních zpravodajských webů Naše adresa. Nicméně projekt zhruba po roce skončil, o práci mělo přijít 130 lidí a podle Hospodářských novin investor tratil skoro čtvrt miliardy korun. 

Od roku 2018 působil jako šéfredaktor stanice Český rozhlas Plus. I když post před necelým rokem opustil, dodnes pro vysílání píše zapálené komentáře především proti politickým oponentům nynější vlády. Zajímá ho i slovenská politická scéna. Vždy miloval prezidenta Andreje Kisku (nyní stíhaného za daňové podvody) i jeho marketingovou následovnici Zuzanu Čaputovou. V jeho názorech se doslova patologicky projevuje nenávist k bývalému premiérovi Robertovi Ficovi, a naopak láska ke všemu „sluníčkovému“ a progresivnímu.

Deník Právo jsem vždy považoval za seriózní médium, které čtenářům poskytovalo celkem pestrou paletu autorů, a tím i názorů. Doufejme, že to tak zůstane i nadále. Ale Havlovsky řečeno, jsou to paradoxy, co říkáte?

Autor je místopředseda Rady Českého rozhlasu.